Když se Liliana probudila, všude byl klid. První paprsky slunce, již dopadali do oken.

 Posadila se na posteli, a rozhlédla se kolem. Teprve nyní, si uvědomila, že byla v jeho pokoji.

 Zasněně se dotkla svého těla v místech, kde ji ještě před chvílí, líbali jeho ústa. Byl tak naléhavý. Něžný, i drsný zároveň. 

Vzrušeně vydechla, když si vzpomněla, jak nádherné, bylo jejich milování. 

Zaplula do jeho koupelny, a dala si rychlou sprchu. Zabalila se do bílého županu a sešla ze schodů. 

Již cestou dolů, sledovali ji všichni zvláštním pohledem. Všichni seděli u snídaně, a evidentně se jim nedařilo předstírat nezájem nad tím, co se v noci událo.

„Ještě nikdy, jsem neviděla Alvara, v takovém stavu." Zašeptala Rosalie, tak potichu, že to skoro neslyšela. 

Jejich překvapení, pramenilo jistě z něčeho jiného, než z Alvarova žárlivého výstupu. 

„Stalo..., stalo se něco?" vydechla Liliana, a sedla si na prázdnou stoličku u stolu. 

Najednou se otevřely dveře kuchyně a ve dveřích se objevil Alvar. 

Liliana nahlas polkla, nad jeho vzezřením. Vypadal tak sexy, v tmavých kalhotách a ledabyle rozhalené košili.

V ruce držel talíř, s míchanými vajíčky a několik opečených toastů. Zářivě se usmál a položil talíř před Lilianu. 

Liliana se překvapeně podívala, na obsah svého talíře, a pak na něj. 

„Musíš jíst," povytáhl obočí a ukázal na talíř s jídlem.

Velice dobře, si všiml potlačovaných úsměvů přísedících. Však to bylo poprvé, kdy své milence, uvařil snídani. Ale bylo mu to jedno. 

Nespokojeně zavrčel, když si uvědomil, že slovo milenka, mu jaksi nejde na mysl. Ano. Chtěl, aby byla jeho milenkou. Nebo něco víc? 

Však něco tak nádherného, ještě nezažil. Ani pět žen v jeho posteli, nedokázaly uspokojit ho tak, jako ona. Bolest jeho údů, byla pryč. Vyšuměla, jakoby ani nikdy nebyla. 

Nedokázal to pochopit. Však jenom jeho Luna, dokáže ho uspokojit. Luna, kterou ještě nenašel. Nebo ano? 

Jeho mysl, byla zaměstnána tou myšlenkou, od chvíle, kdy v jeho náručí usnula. Až do rána, se díval na její spící tvář. 

Hned co zavřela oči, měl chuť, ji znovu probudit, a znovu se s ní milovat. 

Již teď, když znovu cítil její vůni, by ji nejraději popadl do náručí, a odnesl do svého pokoje.

 Byl z toho zmatený. Ještě se mu nestalo, aby se mu nějaká žena, dostala tak pod kůži. Šílel z ní. Magořil. Úplně nad sebou ztrácel kontrolu. 

„Jez, Liliano. Je to důležité." Zašeptal, a zoufale si prohrábl rukou vlasy.

 Právě se rozhodl, že ji nepustí ze svého života. I když není jeho Luna. Ale potřebuje ji. Potřebuje ji tak moc, až se toho děsil. 

Ale bylo mu jasné, že milování se Svrchovaným, je velká zátěž, pro její tělo. Neunese frekvenci jeho touhy a potřeby, bude-li tak zanedbávat, svou stravu. Tím si byl jistý. 

„Ode dneška, já sám, se postarám o to, abys nezanedbávala svůj jídelníček." Zamračil se na ní, když jen zalapala po dechu a udiveně se podívala na talíř. 

„Dohlédnu na to, Liliano. Tak jez." Postavil se nad ní a nehnul se, dokud nevzala lžíci do ruky.

 Pak spokojeně přešel k baru a nalil si skleničku.

 „A ještě něco." pronesl do ticha. Nikdo si totiž nedovolil říci, jediného slova.

„Ode dneška, budeš bydlet v mém pokoji. Potřebuji tě mít na očích. Potřebuji, tě mít u sebe, Liliano."