Tak další kapitola, je na světě. Jen bych ráda upozornila, že není vhodná, pro (snad) omezený okruh lidí. 

Dlouho jsem přemýšlela, zda ji vložit, ale došla jsem k závěru, že kdo se bojí, nesmí do lesa. Nacházejí se zde totiž scény, které některé lidi mohou zřejmě pobouřit.

 Chtěla bych jen těmto lidem vzkázat...., nemusíte to číst. Však Vám nikdo nedrží hlaveň pistole u hlavy. 

Je to ale něco, co si myslím, že by tam mělo být. (Je pravda, držela jsem se ještě zpátky. Zjistím dle vašich reakcí, a třeba se i více příště rozvážu). 

A mělo by to tam být proto, že si myslím, že kdyby to byla skutečnost, jistě by se to stalo. Tak proč to nenapsat. 

Však těch několik puritánů, to čísti nemusí.

 Děkuji moc za komentáře a hvězdičky. Cením si toho. ❤️❤️❤️

--------

Alvar zavrčel a prohnul svůj hřbet. Znovu zhluboka nasál vůni její kůže a zakvílel. 

Ta touha, byla zničující. Neustále kolem ní kroužil a očichával její tělo. Každičký kousek její kůže. Bylo to pro něj jako afrodisiakum. Prostě si nedokázal poručit. A vlastně ani nechtěl.

 Konečně byl tím, čím je. Mohl se úplně oprostit od všech svazujících omezení. Od všech morálních zapření, která ho svazovala, s jinými ženami.

 Ona se na něj nedívala, s údivem, nad jeho počínáním. Neodsuzovala jeho chování. I přesto, že se stále ještě nacházel ve své lidské podobě, jeho vlk, ho již úplně ovládl. 

Našlapoval jako vlk. Vrčel a dýchal, jako vlk. I se tak pohyboval. 

Vdechoval její vůni. Svým nosem kroužil, pár milimetrů nad její kůží a nevynechal jediné místo, na jejím těle. 

Když se konečně dostal až tam, kde její vůně byla nejsilnější, zoufale zakňučel. Zabořil svůj nos, do jejího lůna, a po té ho přejel svým jazykem.

 Pocit, který zažíval, byl neskutečný. Celé jeho tělo bylo napjato k prasknutí. Jeho tep, nabrala již nejvyšších obrátek a frekvence jeho dechu, byla neudržitelná. 

Co chvíli se musel zhluboka nadýchnout, jak se mu stále nedostával dostatek vzduchu do plic.

 Její tělo, bylo připravené. Cítil její vlhkost, na svém jazyku. A cítil ještě něco. Cítil to již dole, v obývacím pokoji. Ona to ještě neví, ale její tělo bude připraveno. Již brzy, přijde její ovulace.

 Každý vlk to cítí. Cítí, a jeho smysly, to ještě více nabudí. Ještě jednou, přejel jazykem jejím přirození, a když zasténala rozkoší, zhluboka zavyl. 

Z jeho hrdla, vydral se zvuk, podobný vlčímu zavytí. Přetočil ji na všechny čtyři. Pohled, na ní v této poloze, byl pro něj ještě více vzrušující.

 „Prohni se." Zavrčel a donutil ji tak, ještě více, se mu otevřít.

 Mírně roztáhl její nohy, a sklonil se mezi ně. Vlk v něm, již zcela ovládl jeho mysl. 

Zakroužil jazykem po jejích hýždích. Stiskl je ve svých dlaních a zasténal. Tolik po ní toužil

 Jeho jazyk, obkroužil menší ze dvou otvorů jejího těla, a následně zakotvil o něco níže. Vloupal se jazykem do jejího lůna.

 Zvuk, který vydávala, ho ještě více rozpálil. Sténala. Vzdychla. Křičela jeho jméno, a on již zcela paralyzován touhou, se nad ní sklonil.

 Obejmul rukama její tělo a jedním trhnutím, do ní vstoupil. A ve chvíli, když z jeho hrdla se vydralo mocné zavytí, proměnil se. 

Jeho vlk, si žádal své. Když ukojil svého vlka, počkal chvíli bez hnutí. Čekal, až se její pánevní dno uvolní, a propustí ho, ze svého sevření. 

Zhluboka nasál vzduch, do svých nozder. Malá kapička krve, objevila se na bílém prostěradle. Znovu toužebně zavyl. Jeho družka, mohl-li, ji tak nazvat, již byla připravená. 

Vzrušeně nasál vůni krve. Po té dlouhým jazykem znovu přejel její lůno. Zakňučel a, a pak již ve své lidské podobě, ji přetočil a zalehl svým tělem.

 „Tvá perioda, Liliano." Vydechl, a ona se zděšeně na něj podívala. Zčervenala a sklopila zrak.

 To ji ale nedovolil. Nechtěl, aby se za cokoliv, musela před ním stydět. Nechtěl, aby měla jakékoliv zábrany, vůči němu. Však byl vlk, a něco takového, pro něj nebylo žádnou překážkou. Naopak. 

Vzal její obličej do dlaní a donutil ji, se mu podívat do tváře. 

„Jsem vlk, Liliano. Cožpak to nevíš? A jsem vlkodlak, není nic, před čím, by ses musela přede mnou skrývat. Nic, co by mělo způsobit tvůj stud. Ani já, již nechci skrývat svou přirozenost. Nemám proto sil, v tvé blízkosti." Vydechl a přejel její tvář, zamlženým pohledem.

 Liliana vzrušeně vydechla. Cožpak ho mohla nemilovat? 

Utřela malou kapičku krve, z jeho brady a políbila ho.

 Alvar jí polibek toužebně vrátil a vzápětí jeho úd, vstoupil do jejího těla. Oba dva, vykřikly současně, když se začal zuřivě pohybovat. 

„Toužím po tobě. Toužím po tobě tak moc, až se toho děsím." Vydechl, když ji po té, přivinul do svého náručí.