„Kde je, Liliana?!" zavrčel Alvar, když vstoupil do obývacího pokoje. Všichni byli přítomni, až na ní. A to se mu vůbec nelíbilo. 

Od chvíle, kdy se spolu milovali, uběhlo několik dní, a on na to nedokázal přestat myslet.

 Udiveně, si odfrkl, když si uvědomil, že o tom přemýšlí, jako o milování. Nebyl to jen pouhý sex? Jako každý jiný? Jen ulevil svému tělu, a o to mu přeci šlo. 

Ale k jeho úžasu, si uvědomil, že to tak není. Již několik minut po té, kdy se za ní zaklapli dveře, měl chuť, se k ní znovu vrhnout a pomilovat se s ní. 

„Není tu." Prohodil Tor, jakoby ledabyle, a dál předstíral velký zájem, o obsah svých novin.

 Samozřejmě, že cítil, co se v Alfovi děje. Všichni to cítili. Jeho napětí. Touhu, kdykoliv se objevila v jeho blízkosti. I jeho snahu o to, sám sobě dokázat, že to tak není. 

Jejich milování, se nedalo přeslechnout. I kdyby necítili všechnu tu vášeň s ním, bylo jim jasné, co se tam odehrálo. Alvar se s Lilianou miloval. Kdyby něco opravdu necítil, cokoliv, tak si ji nikdy nevezme, ve své podobě Svrchovaného.

 Ale hned následující den, zabral se do své práce. Celé dny a noci, trávil ve své kanceláři. Je pravda, jeho předchozí nepřítomnost, zanechala mu zde mnoho restů, ale všichni ho stejně podezřívali z toho, že se vlastně vyhýbal sám sobě, a svým citům.

 „Doktor Prost, ji pozval na večeři." Prohodila Rosalie, do ticha pokoje.

 Alvar se zastavil v pohybu a na jeho tváři, objevil se rozzuřený výraz. 

„Na večeři?" procedil mezi zuby. 

Podíval se na hodinky a následně do sebe kopl skleničku whisky. Vůbec se mu to nelíbilo. Nechápal, jak si to může dovolit. Proč, když zná jeho pravidla. Přeci jí důrazně upozornil, že si bez jeho svolení, nedojde ani na záchod. 

Nalil si ještě jednu sklenici. Pak se opřel o římsu krbu. Srdce se mu najednou rozbušilo vztekem a zlostí. Znovu se podíval na hodinky. Představil si doktora Prosta, slintajícího nad její krásou, a zpod jeho prstů, se oddrolil jemný písek, jak zuřivě stiskl římsu.

„Myslím, že se není čemu divit," mrkl Ian na Alvara, „však je to zdravá, mladá žena, a má své potřeby."

„Potřeby?!" vykřikl Alvar zuřivě a praštil sklenicí do ohně.

 „No samozřejmě," přidala si Rosalie, „přeci tomu rozumíš. Potřeby těla, nedají se ošálit. A pak...nemá žádných závazků. Nemohli jsme jí zakázat, tu schůzku." 

Alvar se zhluboka nadechl. Vypadal najednou, jak bůh pomsty. Rosalie, dostala o Lilianu strach. A hlavně, o doktora Prosta. 

Ještě nikdy, neviděla svého bratra, takto vytočeného. A když dole v hale, uslyšela klapnout dveře, nabyla chuti, tam běžet a zastavit je. Liliana se i s doktorem Prostem, blížili do jejího pokoje.

 Chudák doktor, prolétlo Rosalii hlavou. Alvar vypadal s to, ho zabít. 

„Doufám, že mi vysvětlíš, důvod tvého odchodu." Zavrčel Alvar, když se Liliana objevila ve dveřích. 

Zalapal po dechu, když spatřil její úbor. Její přiléhavé šaty, s živůtkem těsně obepínající její hruď. Tak těsně, že dostal strach, že se při každém jejím nadechnutí, musí vydrat ven. 

„Promiňte, já..., nevěděla jsem, že ještě nespíte. Snad jsme vás nevzbudili?" zašeptala Liliana, jakoby se nic nedělo. 

Alvarovi se zatmělo před očima. Jeho sluch, zaslechl klapnout dveře, Lilianina pokoje. Poslala doktora druhou stranou schodiště.

 „Jen si vezmu nahoru pár bublinek, a nebudu rušit." Odtančila do kuchyně a vzápětí byla zpátky, i s lahví šampaňského. 

Alvar se pohnul jejím směrem a zastoupil jí cestu. Tyčil se nad ní, a z očí mu šlehali blesky. 

„Měl jsem pocit, že máme dohodu." Procedil mezi zuby. 

„Dohodu?" zatvářila se Liliana nechápavě. 

Alvarův výraz, nevěstil nic dobrého. Přikrčil se jako šelma před útokem. Jeho rozhalená košile a dmoucí se hruď, vyvolala v ní opět, pocit touhy. 

Zhluboka se nadechl. Její vůně, ho zcela odrovnala. 

„Jsi má milenka, Liliano. A já zrovna teď, mám chuť na sex." Zavrčel. 

„Na sex? Ale já mám chuť, na milování. Promiň." Usmála se a vyběhla po schodech nahoru.