Liliana se postavila na schodech a opřela se o zeď. Kdyby to neudělala, jistě by se svezla znovu k zemi. 

Představa toho, co se právě děje v Alvarově pokoji, ji trhala srdce. Věděla, že všichni mají pravdu, ale její hrdost, jí to nechtěla dovolit.

 Kdyby mu mohla alespoň říci, že je jeho Luna. Že na jeho mysli, leží mlha zapomnění, ale to nemohla. Alvar musel své vzpomínky a svoji lásku, získat zpět, sám. Protože kdyby to udělala, síla myšlenek, by vymazala jeho vědomí, na vždy. 

Pomalu, krok po kroku, přidržujíc se stěny, stoupala vzhůru po schodech. Chtěla se zavřít v pokoji a umřít. 

Srdce měla až v krku a tak nesmírně ji bušilo, že neslyšela vlastní dech. Ploužila se okolo jeho pokoje a pomalu se jí podlomily nohy, když uslyšela zevnitř jejich smích. 

„Alvare, tak pojď k nám." Ozýval se zevnitř, evidentně vzrušený hlas oněch dívek.

 Liliana se zastavila a zaposlouchala se.

„Tvé tělo, je nádherné. Tak mužné." Ozvalo se znovu, a Lilianě bylo rázem na omdlení.

 Představila si, jak tam stojí, nahý, a oni si ho prohlížejí. Jeho. Jejího Alfu. 

Představa toho, jak se dotýkají jeho svalnaté hrudi a pokračují stále níž a níž, již zcela paralyzovala její mysl.

 Celé její tělo, rozhořelo se najednou jak pochodeň. Jak si to vůbec představují? Je její! Její, a žádné jiné.

 Adrenalin, nahromaděný rozrušením, vztek a strach, způsobil, že zcela zapomněla na svou hrdost. Vzala za kliku a vřítila se dovnitř, jako lavina. 

Vpadla do pokoje a udýchaně, si změřila všechny tři pohledem.

 Ony dívky, klečeli na posteli nahé. Alvar stál na kraji pelesti. Také, do půl těla nahý, a když Liliana vpadla dovnitř, jeho ruce, zrovna otevírali zip, jeho kalhot.

 Všichni tři, se na ni udiveně podívali. Evidentně, nic takového nečekali. Ani Alvar ne. Výraz jeho tváře, vypovídal, o značném překvapení.

 „Ne! To ne!" vykřikla. 

Alvar jen nadzdvihl obočí a změřil si ji pohledem.

„Proč ne? Chceš se přidat? Nemám problém, zvládnout i tři." Otočil se na ni, a ona měla najednou pocit, že se o ni pokoušejí mdloby. 

Nahlas polkla, když její zrak, svezl se po jeho svalnaté hrudi. Její panenky se rozšířily a pomalu nemohla popadnout dech, když pokračovala níže, až ke kraji jeho kalhot. Rozepnutý zip způsobil, že mírně poodhalil, pár jemných černých chloupků. 

Zalapala po dechu a cítila, jak se jí krev, nahrnula do tváří. Její tělo se roztřáslo a začala zhluboka oddychovat. 

Zřejmě zaznamenal, změnu v jejím chování. Netřásla se vzteky. Evidentně, po něm toužila. To zjištění, bylo pro něj překvapující. 

„Tak co chceš, Liliano!" vydechl a pohnul se jejím směrem. 

Ustrašeně se rozhlédla kolem. Měla by utéct? To byla její první myšlenka. Ale vzápětí si uvědomila, že by úplně klidně, pokračoval dál, s těmito ženštinami.

Ta představa, byla nemyslitelná. To nemohla připustit. Ne teď, když již se dostala tak daleko.

 „Já..., totiž..." koktala a stále před ním couvala, dokud nenarazila zády do zdi. 

Stále se k ní přibližoval. S hlavou mírně skloněnou, a jeho oči planuly jak dva uhlíky.

„Mluv!" procedil skrz zuby a zastavil se, pár centimetrů od ní. Zhluboka se nadechl a nasál její vůni.„ Mluv! Nebo běž a nezdržuj mě!" 

Liliana zavřela oči a nadechla se. Jeho vůně, ji celou rozechvívala. 

Díval se na ní planoucím pohledem, se skoro zuřivým výrazem, a její mysl, jí úplně vypověděla službu. Věděla jen jediné. Chce ho. 

„Chci tě." Vydechla, a chytla se zdi za zády. 

Jeho panenky se rozšířily. Nemohl jistě, v první chvíli uvěřit, tomu co slyší. Když ale oprostil svou mysl, od toho vzteku, který k ní cítil, poznal, že po něm opravdu touží.

 Zhluboka se nadechl. Pak ještě jednou a zavřel oči. Ta vůně, byla omamná. Stravující. Nikdy by nemyslel, že mu bude nějaká žena, tak moc vonět. 

Však jen ta vůně, dováděla ho k šílenství. Uvěznil ji mezi svými pažemi, a pak aniž by otevřel oči, začal nasávat zhluboka vzduch.

 Byl tak blízko, že se téměř obličejem, dotýkal jejího těla. Přivoněl k jejím vlasům. K jejímu krku. Hrudi. Břichu. Pak klekl na kolena a nasál vzduch, z pod látky, jejího klína. A znovu a znovu.

 Nemohl si pomoci. Jeho tělo, se napnulo jako struna. Chtěl ji.

 Pomalu se postavil, a když viděl, že jí to nebylo proti mysli. Že naopak, s hlavou opřenou o stěnu ztěžka oddychuje, vydechl, aniž by se otočil. 

„Zmizte!" zavrčel a počkal, až se za dívkami, zavřou dveře.