Rosalie za sebou zavřela dveře a Liliana osaměla.

 Z očí, se jí spustily slzy. Samozřejmě, že věděla, že má Rosalie pravdu, ale prostě si nedokázala pomoci. 

V jeho přítomnosti, úplně přestávala být sama sebou. Milovala ho. Milovala ho k zbláznění, konečně si to dokázala přiznat. 

Ale to nestačilo. Bohužel, si její podvědomí, dělalo, co chtělo. Místo aby konečně udělala něco, aby ho získala zpět, neustále s ním bojovala. 

Ani nevěděla, jak dlouho jen tak sedí a lituje se, když na chodbě, uslyšela kroky. Ženský smích a mužský hlas. 

Lilianě se zastavilo srdce. Alvar. Poznala ho.

 Přikrčila se u dveří a nastražila uši. Vypadalo to, jakoby se ženské šveholení, ozývalo dvojhlasně.

 Zaváhala. Ale vzápětí, vyskočila na nohy a vyřítila se ze dveří. 

Utíkala chodbou, až ke schodům, a tam se ji zastavilo srdce. Přímo proti ní, stoupal vzhůru Alvar a po každém svém boku, měl jednu dívku.

 Zalapala po dechu. Nadechla se, že něco řekne. Že mu řekne, že dělá chybu. Že to nemá dělat, protože neví to, co ona, ale nedokázala to.

Alvar se na moment zarazil. Přehlédl ji pohledem, a její vůně, ho znovu praštila do nosu.

 Zhluboka se nadechl. Zase to tu bylo. Ta její vůně. Celé jeho tělo, se ještě více rozhořelo. 

Chvíli jen tak stál, a díval se na ni. Snad čekal, že mu něco řekne. Cokoliv.

 Však i on, poznal, že je v jeho přítomnosti nervózní, nesvá. Líbilo se mu to. Ale to sakra, nestačí.

 A když neřekla nic, jen se opřela o zeď, měl pocit, že mu tím uvolňuje cestu. 

Po tváři mu přejel smutný a zklamaný úsměv. Pak se na ní podíval a jednu z dívek, vášnivě políbil. Když skončil, zadíval se Lilianě do tváře. 

„Doufám, že tě nebude pohoršovat, až z mého pokoje, uslyšíš sténání, a vzdychání, těchto dívek." Pronesl do ticha. 

A když Liliana ani tehdy, nic neřekla, ušklíbl se, a pokračoval dál. 

Jen jeho smečka, stojící dole pod schody a pozorující celé divadlo věděla, co se tady děje. Cítili všechno, co cítí jejich Alfa.

 A on cítil tak nesmírnou touhu, v její blízkosti, až ho to samotného překvapilo. Pro mlhu, která obklopovala jeho mysl, nemohl poznat, že ona je jeho Luna. Jen cítil takovou přitažlivost a chtíč, o kterém se mu ani nesnilo.

A její vzdorovitost a laxnost k jeho osobě, ho usvědčila v tom, že proti němu bojuje. Že nemá sebemenší zájem o to, se s ním nějak sblížit. Však ještě ani jediný signál, nevypustila jeho směrem. A on by to poznal. Jistě. 

Když se nahoře nad schody zaklapli dveře a z vnitra pokoje, ozval se přidušený ženský smích, zadívala se Liliana dolů, na jeho smečku. Všichni stáli, a dívali se na ni. 

„No..., myslím, že nejsi zrovna, hodna pochvaly," pronesl Tor, do ticha, „sakra, Liliano. Nejraději bych ti dal políček, aby ses vzpamatovala!"

 „Zbytečné," ušklíbla se Rosalie, „kdyby ho milovala, tak to nikdy nepřipustí!" 

„No, a co může dělat?" nahrál Ian do autu, „však se zrovna Alvar chystá, milovat se dvěma dívkami najednou."

 Všichni tři, se odmlčeli, a změřili si ji pohledem.

 „Ale já...," zavzlykala, „nevím..., co mám dělat?!" vykřikla zoufale, a sesunula se, na jeden ze schodů.

 „Cokoliv! Cokoliv, Liliano. Brečet. Křičet. Řvát. Vynadat mu. Říct mu, že ho miluješ. Cokoliv! Třeba se ponížit, a plazit se před ním. Cožpak ho nemiluješ?!" řekli skoro sborově.