„Kruci!" vykřikl Alvar a vztekle praštil pěstí do zdí. 

Již nějakou dobu, chodil po místnosti, jako lev v kleci. 

Uběhlo několik dní a doba říje, dopadla v plné síle i na něj. Celé tělo, měl jak v jednom ohni. Bolest, kterou pociťoval, stravovala celé jeho tělo. Mysl, i duši. 

Kam jeho paměť sahala, nikdy to ovšem nebylo tak mocné, jak nyní. Vždy, se to dalo vyřešit tím, že se hodiny proháněl, ve své vlčí podobě po lesích. A když již ani to nepomohlo, bylo plno žen, které mu rády a dobrovolně, vlezli sami do postele. 

Jeho smečka, ovšem věděla, že síla toho, je zapříčiněna přítomností, jeho Luny. Jeho podvědomí, po ní toužilo. Jeho vůně, ho přitahovala. Táhlo ho to k ní tolik, že z toho pomalu začínal šílet. 

Nebyl přeci z těch, kteří by, jen co vidí ženskou sukni, zapomněli úplně na vše. Vůbec to nechápal. Nerozuměl tomu.

 Však ho Liliana, tak hrozně vytáčela, k zbláznění. Šílel z ní. Šílel z jejího postoje. Z její vzdorovitosti a neposlušnosti. Z jejího laxního přístupu, k jeho příkazům. Šílel z její vůně. 

Vztekle popadl flašku whisky, a neobtěžoval se ani tím, aby si nalil do sklenice. Zhluboka se napil a pak se ztěžka opřel, o římsu krbu. 

Jeho tělo, se po chvíli, znovu zkroutilo v křečovitých bolestech. Pevně semkl čelisti, ale neubránil se tichému zasténání. Ta bolest, byla nesnesitelná. 

„Kruci!" zasténal, stále opřen o kamennou římsu, s hlavou skloněnou, „Tore! Sežeň Teresu! Potřebuji ulevit, svému tělu. Nedá se to snést." Procedil skrz zuby, a pak si ještě jednou, zhluboka přihnul z láhve. 

Rosalie se vyděšeně podívala na své bratry. Alvar samozřejmě zapomněl na to, co se tehdy tady stalo. Zapomněl, že ji nechal vyvést z jejich domu. Ale věděla, že pro něj nebude velký problém, najít si náhradu. 

Již toho měla vážně dost. Vztekle vyběhla schody a vřítila se do Lilianina pokoje.

 „Již toho mám dost, Liliano!" vykřikla a dala si ruce v bok, „doufala jsem, že jsi dostala rozum. Doufala jsem, že Alvara miluješ. Ale co děláš ty? Víš moc dobře, jak na Alfu působí, přítomnost jeho Luny. Víš moc dobře, jak velkou bolestí musí trpět, a ty..., ho stejně necháš?!" 

Liliana jen zatřásla hlavou k odporu a spolkla slzu. 

„Ale co..., co mám dělat, Rosalie? Co..., když ho evidentně vytáčí, již jen pouhá, moje přítomnost."

 „CO?!" Vykřikla, Rosalie nevěřícně. 

Již jí pomalu docházela trpělivost. I její otec, kladl ji na srdce, aby spolkla svou hrdost. Věděla, jak se chová Alfa a Svrchovaný. Připravil ji na to, že jeho přirozenost, se nedá ovládnout. A ona přesto, to nedokáže přijmout? 

Změřila si rozzuřeně uplakanou Lilianu pohledem a zaposlouchala se. Slyšela venkovní dveře. Bylo ji jasné, že nebude trvat dlouho, a Alvar sobě přivede pár milenek, pro ulevení jeho těla. 

„Co máš dělat, Liliano? Konečně spolknou svou hrdost. Konečně dokázat, že ho také miluješ. Však nedokázal to on tobě, dostatečně? Zemřel by, pro tebe. A ty nedokážeš ani to, aby ses alespoň trochu přičinila?"

 Selhal jí hlas. Polkla slzu. I ona, již byla zmožena celou situací. 

„ Myslím, že nemáš moc času, Liliano," řekla již skoro šeptem a otočila se k odchodu, „jestli nechceš, Alvara přistihnou v posteli s milenkami, tak něco dělej! On se před tebou plazil po kolenou, dost dlouho. Tak nyní se pokoř ty. Zkus dokázat, že o něj stojíš, a aspoň jednou spolkni svou hrdost a zkus se pro změnu, po kolenou, plazit ty!"