Alvar se zcela ponořil, do své práce. V kanceláři, trávil dny i noci, a stávalo se, že ho jeho smečka, neviděla celé dny. 

Pro celou jeho smečku, bylo to těžké období. Všichni cítili, Alfovo napětí. 

Byl nervózní. Nedůtklivý. Mrzutý a v přítomnosti Liliany, velmi nepokojný. Jejich pouto, se při každém jejich setkání projevilo, jeho neklidem a podrážděností. 

Někdy to vypadalo, že snad proto, čím dál tím více pracuje. Jen aby, se s ní nemusel střetnout.

 Ale nejhorší bylo, že Lilianu, jeho nadřazenost a dominance, čím dál tím více vyváděla z rovnováhy. 

Nejednou se mu postavila, a to neměla dělat. Byl Alfa. Svrchovaný, a také se podle toho choval.

 Byla to jeho přirozenost. Nutnost a vlastně i povinnost, starat se o svou smečku. A její vzdor, v něm vyvolal pokaždé ještě větší zlost a vztek. 

Všichni již měli toho napětí plnou hlavu. Rosalie se nejednou pustila do Liliany, aby ji vyčinila. Neměla mu vzdorovat. Neměla se mu bránit, ale podřídit se. Přijmout svojí roli a podřídit se mu. Pak i on, by se k ní choval jinak. Vůbec to s Alvarem neuměla, tím si byla Rosalie jistá.

 Ale největší strach, měla celá smečka, z nadcházející doby říje. Ta se pomalu blížila a trvala tři měsíce. V tu dobu, byl Alfa vždy nejvíce sexuálně činný. 

Jeho pudy, zcela převládali, nad jeho rozumem. Všichni vlci, byli v době říje vzrušivější, ale u Alfy, to platilo dvojnásob. A tím, že byl Svrchovaný, se to ještě násobilo.

 Bylo to způsobeno proto, že příroda, to tak zařídila. Přírodní zákony, byli nesporné. Příroda potřebovala, aby sexuální a reprodukční schopnost Svrchovaného, zajistila trvání, jejich rodu.

 Rosalie si přisedla ke svým bratrům, a unaveně opřela hlavu o opěradlo křesla. 

Oba její bratři laškovali se svými ženami, ale bylo znát, že i je, ono napětí zmohlo.

 Nalila si skleničku a naštvaně ji do sebe kopla. Byla rozzlobená na Lilianu. 

I přes Alvarův zákaz, odešla z domu. Nenechala si to vymluvit. Doktor Peter Prost, ji požádal o pomoc. Vzhledem k její znalosti léčivých bylin, potřeboval konzultaci. Bylo to nevinné, ze strany obou dvou, ale když se to dozvěděl Alvar, zuřil. 

Ještě nikdy, ho neviděla Rosalie, takto rozzlobeného. Řekla mu to dnes dopoledne v kanceláři, a jeho pohled, jí dal znát, že si Liliana, pěkně zavařila. 

A zřejmě si toho byli vědomi všichni. Protože s napětím, očekávali jeho příchod.

 Liliana se vrátila asi před hodinou. Slyšeli proud tekoucí sprchy, z jejího pokoje. A po té, pleskání jejích bosých nohou, když šla do kuchyně. 

Najednou se otevřely dveře. Alvar vstoupil dovnitř a nepochybně zmožen svou prací, ze sebe shodil zamyšleně své šedivé sako.

 Rozepl si dva knoflíčky bílé košile a nalil si skleničku whisky. Nic neříkal. Ale na jeho tváři, byl znát značný vztek. 

Postavil se čelem k oknu a kopl do sebe obsah sklenice. Samozřejmě slyšel Lilianu v kuchyni. Moc dobře, o ní věděl, tím si byli všichni jistí.

 „Půjdu do svého pokoje." Pronesla Liliana, když vyšla z kuchyně. Vůbec si Alvara, stojícího na druhé straně místnosti, nevšimla.

Ten se jen otočil. Úplně klidně, položil sklenici na stůl a jeho oči, zúžily se do úzké škvírky. Udělal dva kroky směrem k ní, a teprve tehdy,  ho Liliana spatřila.

 „Má pravidla znáš," pronesl zcela klidným hlasem do ticha, „co byl důvod toho, abys je porušila?" 

Liliana nervózně přešlápla na místě a automaticky, si přitáhla, bílí župan ke krku.

 „Tak odpověz! Proč jsi opustila můj dům, bez mého vědomí?!" cedil skrz zuby a zastavil se až těsně u ní.

 Liliana jen ztěžka polkla. Ale po té, vzdorovitě zvedla hlavu. Místo toho, aby se pokořila a uznala svou chybu, se mu postavila čelem. 

To ho ještě více rozzuřilo. Pohnul se směrem k ní. Ona automaticky udělala krok vzad, až narazila zády do zdi. 

Alvar se pravou rukou opřel o zeď, za jejími zády, a zhluboka se nadechl. Zavřel oči, a vdechl její vůni. Pak se ještě několikrát nadechl. 

„Máš svoji periodu, Liliano," řekl suše a v očích mu zajiskřilo.

 Liliana pod jeho pohledem, celá zrudla. 

„Já..., to..., to není vaše věc." Vysoukala ze sebe. Ale to neměla říkat. Tím ho ještě více rozzuřila.

 „Není to moje věc?!" vykřikl a uvěznil ji, mezi svými pažemi, „netoužím po tom, aby se po mém domě, prohánělo stádo nadržených vlků. Kruci!!" vztekle praštil pěstí do zdi, za jejími zády. 

Celý se třásl vztekem a zlostí. Ale její vůně, ho evidentně, nenechávala chladným. 

Jeho smečka ho znala. Poznala rozdíl, mezi touhou a potřebou. Jejich pouto, na něj jistě působilo. 

Zavřel oči, a ještě několikrát se zhluboka nadechl. Liliana uvězněná mezi jeho pažemi, opřela hlavu o zeď, a udělala totéž. 

Oba dva, zhluboka oddychovali a nasávali vůni, toho druhého. 

Náhle se ale Alvar postavil a uvolnil své paže.

Liliana ještě chvíli váhala, ale vzápětí utekla do svého pokoje.