Čas ubíhal pomaleji, než by si kdo přál.

 Vteřinu za vteřinou. Minutu za minutou. Dnem za dnem. A když přišel první úplněk, po Alvarově uvěznění, Liliana nemohla dočkat večera.

 Bylo to již měsíc, co byl Alvar uvězněn, a ona celou tu dobu, myslela jen na něj. 

Konečně si uvědomila, co provedla. Jak moc mu ubližovala. Křivdila. Jak musel trpět, kvůli jejím rozmarům. A jak moc, ji miluje. Však se kvůli ní, obětoval. 

S uslzenou tváří, a s tlukoucím srdcem se dívala na vrata chrámu Deji. 

Byl úplněk a ona, a jeho smečka, se s obavami, dívali ke dveřím. Mohli být přítomni, jeho vyvedení z chrámu a jeho trestu mrskáním.

 Najednou se kolem dokola rozhořeli ohně a otevřeli se těžké, železné dveře. 

Tři zahalení strážci, s pochodněmi v rukou, vyšli ven. 

Liliana cítila, jak se jí rozbušilo srdce. Za nimi se objevil Alvar, a zbylí dva strážci, ho následovali.

 Dovedli ho až k stoletému stromu. Zvedli jeho ruce nad hlavu a přivázali ho, za ně provazy.

 Liliana vykřikla a přikryla si ústa dlaní. 

Alvar byl evidentně unavený. Měl neholenou tvář, zarostlou strništěm, a v jeho očích, byla znát bolest a žal. 

 Strážci před ním poklekli a pomodlili se. Pak každý z nich, vzal do rukou posvěcené žíně, spletené do tlustého provazu.

 Pak jeden, po druhém udeřil. Znovu a znovu. 

Alvar stiskl pevně zuby a zavřel oči. Z jeho hrdla, nevydral se sebemenší hlásek zasténání, ale na jeho tváři, byla znát bolest, kterou prožíval. 

„Můj bože! Co jsem to provedla." Vykřikla Liliana a udělala krok vpřed. 

„Ještě ne!" zadrželi ji Ianovi ruce, „až Strážci dovolí, nám s ním promluvit." 

Když konečně ukončili, to hrozné představení, znovu se pomodlili a pak ustoupili stranou. Skryly svou tvář pod kápí a sklonili hlavu. To bylo znamení, že jeho smečka, může přistoupit, ke Svrchovanému. 

„Alvare!" Liliana se vrhla ke svému alfovy. S třesoucími prsty, se dotkla jeho obličeje. 

„Odpusť." Vydechla a z očí, se jí spustily slzy. 

Jeho zubožené tělo, visící za ruce ze stromu, se ani nepohnulo. Najednou otevřel oči.

 „Luno," zašeptal, „neměla bys tu být." 

Liliana jen zatřásla hlavou k odporu. Nedokázala ze sebe vypravit jediného slova.

 Jemně se dotkla jeho rtů, a když ji jeho rty polibek váhavě obětovali, chytla ho okolo krku.

 Přitiskla se k němu a jejich polibek, zdál se být víc, a více naléhavější. Zoufale drtily rty toho druhého. Naléhavě. Jejich těla se třásla a z jejich hrdel, vycházel mezi polibky, vzrušený sten.

 Po několika dlouhých chvílích, Alvar udýchaně odtáhl hlavu. Několikrát se zhluboka nadechl, aby dostal svůj dech pod kontrolu. 

„Nikdy nezapomeň na to, že tě miluji, Liliano." Zašeptal a pokynul hlavou na Rosalii.

 Ta pochopila. Odvedla plačící Lilianu stranou.

„Iane, Tore. Postarejte se prosím o Lunu. Odveďte ji odtud. Nechci, aby sem chodila. Nechci, aby mne tak viděla." 

Tor přikývl v souhlasu. Ian však zaváhal.

 „Ale Alvare..., tvé pouto. Nemůžeš přeci přežít, takovou bolest z odloučení. Tvé tělo bude oslabeno a vaše odloučení, ještě více znásobí tvoje utrpení. To nemůžeme udělat. To po nás nemůžeš chtít." 

„Udělej, co říkám, Iane," usmál se na něj smutně alfa, „nepřeji si, aby byla Liliana svědkem ještě větší hrůzy, než viděla dnes."