„Co mám dělat? Rosalie? Rebeko? Iane? Prosím." Liliana se s pláčem, sesunula k zemi. 

Zoufale těkala očima po všech přítomných. Ani jeden z nich, však nevypadal, že by ji rád, za její počínání pochválil.

 Všichni, se na ni dívaly s rozzlobeným výrazem ve tváři. A ona se vlastně ani nedivila, proč.

 Však pokazila, co mohla. Byla její vina, že Alvara, strážci odvedli. 

Pozdě si uvědomila, jak moc ho vlastně miluje. A kdyby poslechla Rosalii s Rebekou, nemuselo k tomu dojít.

 „Co máš dělat?!" vyštěkla Rosalie, „nejraději bych se neviděla. Jak jsem ti mohla uvěřit? Již tvá výměna, za jednu z dívek, nás stála spoustu trablů. A ty? Měla jsi udělat jednu..., jedinou věc..., konečně se jednou pokořit a prosit o jeho lásku." Vztekle mrštila prázdnou skleničkou do plápolajícího ohniště. 

To co Liliana provedla, bylo nad její chápání. Však ji zapřísahaly, že to musí učinit tak, jak řekli. A ona jim to slíbila. Byla se vším srozuměna. 

Rituál, oslavující sílu Svrchovaného, byl posvátný. A nedodržení jeho pravidel, znamenalo velké trable, právě pro něj. 

„Stačilo by, kdybys to učinila tak, jak jsme ti řekli. Kdybys ještě než rituál započal, před něj přistoupila a prosila ho o to, aby si tě vzal. Jako jeho Luna, bys měla právo veta. Ale započatý rituál, již nejde zastavit. Nemůžeš si, Liliano, upravovat pravidla dle toho, jak se ti to hodí!"

 Rosalie hodila rozzuřený pohled, směrem k Lilianě a přijala novou skleničku whisky, od Tora.

 „Alvara odvedli do chrámu Deji," zašeptal Ian, „to že nebyl rituál dokončen, je velký problém. To se nemělo stát. Stalo se to jen jednou, za tisíc let. A tehdy..." podlomil se mu hlas. 

Všichni okolo ohniště jen tiše seděli a zamyšleně zírali, skrz plameny. Všichni si byli vědomi závažnosti toho, co se stalo. 

„Nejsme ve středověku, Iane. Před tisíci lety, přeci..." Rosalii vyhrkli slzy do očí. 

Strážci tehdy uvěznily Svrchovaného v chrámu, na dobu čtrnácti měsíců. Až do dalšího superúplňku. Nikdo k němu nesměl, jen strážci. 

A právě oni, vykonávali po tu dobu, jeho úřad. Svrchovaný, byl tehdy odsouzen k trestu rozjímání a sebekázně. K trestu samoty a odloučení. V naprosté izolaci. Jen o chlebu, a o vodě. Jen jednou za měsíc, o úplňku, byl vyveden před chrám, přivázán k posvátnému kůlu, a byl na něm proveden očistný obřad mrskáním, posvěcených koňských žíní, spletených do provazu.

 „To máš pravdu, Rosalie. Ale to nic nemění na tom, že je tento zákon, stále platný. Obávám se, že právě to, bude Alvarův trest, za to, co provedl." Pronesl Ian do ticha, a všichni se podívali, na Lilianu, klečící v slzách, na zemi. 

„Je to moje vina. Moje! Přeci musí, být nějaké východisko." Vykřikla Liliana. I když věděla, že Ian má pravdu.

 Strážci byli nemilosrdní. A když si uvědomila, že Alvar tohle všechno věděl. Věděl, co ho čeká. Věděl, jaký bude muset přijmout trest, a přesto, to udělal. Kvůli ní, chtělo se jí umřít.

 A nejhorší bylo, že to udělal proto, že ji tak miluje. Obětoval se. To jí, by uvěznili. To ona, by musela snášet stejný trest, kdyby on, rituál dokončil. 

Strážci by uvěznili jí, coby pátou dívku, porušující pravidla.