Liliana se zadívala z okna jejich domu a zamračila se. 

Alvar seděl u ohně, s ostatními muži a vypadalo to, že se dobře baví. 

Neustále se okolo motala Líza a nezapomněla na něj hodit velice vyzývavý pohled. Vůbec se jí to nelíbilo. Přistihla se, že žárlí. K smrti žárlí.

 A vědomí toho, ji velice překvapilo. Po zádech ji přejel mráz studem, když si vzpomněla, jak ji před několika dny, nechal nahou stát u jezírka. 

Odešel, a ani se na ní neotočil. Nepokusil si ji vzít. Nechtěl ji, a to jí úplně vykolejilo. Stála tam, a měla co dělat, aby se nerozplakala. 

Ještě před časem, by byla ráda, že ji nechce. Že si jí nevšímá. Však netoužila po ničem jiném, než aby jí dal pokoj. Ale nyní, to bylo jiné. Nedokázala na něj přestat myslet. 

S nechutí se odvrátila od okna, když si všimla, jak se Líza vyzývavě k Alvarovi sklonila. Měla chuť, ji zabít. Vyškrábat ji oči. Ale místo toho, si jen opovržlivě povzdychla. 

„Nenávidím ho!" vyprskla a začala pochodovat po místnosti. 

„Vážně?" ozval se ode dveří, Rosaliin hlas, „tak proč jsi skoro nepříčetná, žárlivostí? Proč žárlíš na muže, kterého nenávidíš? Lžeš sama sobě, Liliano." Zašklebila se na ní a spokojeně si založila ruce na prsou. 

„To..., to není pravda. Nežárlím. Vážně ho nemůžu vystát!" vyprskla Liliana vztekle, „je mi fuk, co dělá. Je mi..., je mi fuk..." vypověděl ji hlas a svěsila rezignovaně ramena.

Do očí se jí samovolně draly slzy, ale nedokázala tomu zabránit. 

„Hmm, tak jestli je to pravda, tak potom ti není pomoci." Zašeptala Rosalie a otočila se k odchodu. 

Lilianě se sevřelo srdce strachem. Nebyla to pravda, moc dobře, si to již uvědomovala. Tak proč, kruci nedokáže alespoň Rosalii, vyjevit co cítí? 

„Počkej! Počkej, Rosalie, prosím." Vydechla a zkroušeně se posadila na postel.

 Rosalie se otočila ve dveřích. Změřila si ji pohledem. Pak zatřásla hlavou a povzdychla si. 

„Proč? Jak ti mám pomoci, Liliano, když ty sama, o to nestojíš? Když ty sama, sebe obelháváš v tom, jak moc mého bratra nenávidíš?"

 „Prosím..., já..., nevím, co mám dělat." Zavzlykala Liliana a skryla svou tvář do dlaní.

 Rosalia zaváhala. Poznala, že se něco změnilo. Poznala na Lilianě, že se užírá žárlivostí, ale předcházející události, a její neustálí odpor k Alvarovi, jí již zcela znechutil, její chování.

 „No dobrá," zašeptala po chvíli konečně, „ale řekni mi pravdu, Liliano. Co cítíš, k mému bratrovi?" upřela na ní naléhavě, svůj zrak. 

„Já..., nevím..., já..." zavzlykala a Rosalia se znovu otočila k odchodu. 

„Miluji ho." Vykřikla zděšeně Liliana, a sama nemohla uvěřit tomu, že to řekla.

 Její oči, se do široka rozšířily, pod tím zjištěním a srdce jí začalo tlouci, jako o závod. A byla to pravda. Konečně si uvědomila, že cit, který v sobě skrývá, není jen pouhá žárlivost a chtíč. Miluje ho. To zjištění, jí otřáslo natolik, že se naplno rozplakala. 

Rosalia přešla až k posteli a sedla si vedle ní. Pohladila ji po vlasech a úlevně vydechla.

 „Konečně sis to přiznala, Liliano. Ale zavařila, sis to sama. Alvar, je zbaven pouta, a věř tomu, že nedá ti již nic zadarmo. Již se nebude před tebou plazit po kolenou. A rada starších, nikdy nedovolí, aby jeho pouto bylo obnoveno dříve, než sami usoudí, že již nehrozí ze strany Svrchovaného, ti znovu podlehnout. Dokud sami neusoudí, že ho opravdu miluješ. Že tvoje pouto, se vytvořilo, neobnoví jeho. Znamenalo by to totiž, velké nepokoje, mezi jeho poddanými."