Liliana zůstala stát, jako opařená. Dívala se za odcházejícím párem, a bylo jí do breku. 

Její nitro, vystřídalo rázem, několik emocí. Od počátečního vzteku a zlosti, po nenávist. Zděšení. Lítost a beznaděj. 

Jak moc, ho nenávidí. Prolétla prvotní myšlenka, její hlavou. Ale v závislosti na tom, jak se pomalu vzdaloval, se změnila ve zděšení a beznaděj. 

Najednou byla úplně bezradná. Po tváři se jí začaly kutálet slzy. 

Však si jí ani pomalu nevšiml. Měl oči jenom pro ni. A Líza byla jedna z těch, které vždy, dostanou, co chtějí. A ona chtěla jeho. Jejího alfu.

 Z hrdla, vydral se jí nekontrolovatelný vzlyk.

 A když spatřila, jak Alvar položil svou dlaň, na její nahou zadnici, a po té ho něžně pohladil, udělalo se jí mdlo.

 Celá se roztřásla, a zděšeně natáhla ruce dopředu. Nadechla se, jakoby chtěla něco vyslovit, ale z jejích úst, nevyšla ani hláska. 

Teprve, když zmizeli za ohybem řeky, zpanikařila. Ještě několik málo sekund váhala, ale vzápětí, se rozeběhla za nimi. 

Zastavila se, několik metrů od nich a zkoprněla.

Ten pohled, byl srdcervoucí. Její alfa, si zrovna do náručí, přivinul nahou dívku. 

Bylo ji jasné, že by Líze nedalo velkou práci, ho získat. Viditelně, ji dělalo dobře, když prstem přejel po její tváři a pokračoval níže, k jejím ňadrům.

 Vzpínala se k němu a vyzývavě se otírala svým nahým tělem, o to jeho. Teprve když se Alvar sklonil, k jejím ústům, Liliana vykřikla. 

„Ne! Alvare!" její hlas, poskočil do vysoké fistule. 

Alvar evidentně otráven, se od ní neochotně odvrátil. 

„Co chceš, Luno?!" zavrčel jejím směrem, aniž by Lízu pustil z náručí.

 „To..., to nesmíš," koktala a polykala při tom slzy, „to nesmíš udělat. Alvare..., já..." 

Výraz jeho tváře, jí říkal, že je značně znechucen. 

„Proč ne, Luno? Proč bych neměl?" zavrčel a konečně ji pustil. Otočil se na Lilianu a zhluboka se nadechl.

„Řekni mi jediný důvod, proč bych se s ní neměl vyspat. Jediný! Cožpak jsi sama neříkala, že je ti to jedno? Cožpak jsi mě sama, k tomu nedohnala?" jeho oči, se zúžily úzké škvírky. 

Nehodlal ji to nijak ulehčovat. Ani trošičku. Založil ruce na prsou a naklonil hlavu na stranu.

 „Nenávidíš mne. Nesnášíš mne. Nechceš mne. Nechceš se mnou spát v jedné posteli. Nechceš se mi odevzdat. Ani se se mnou milovat. Tak co chceš, Luno?!" jeho hlas, byl pln trpkosti a zloby.

 Udělal dva kroky jejím směrem a pak se zastavil a zadíval se jí do očí. 

„Co chceš, Luno? Řekni mi to teď, nebo odejdi!" 

Liliana jen popotáhla a zalapala po dechu. Nadechla se k odpovědi a pootevřela ústa, ale nevyslovila jedinou hlásku. 

„Nu..., dobrá!" zavrčel, po několika dlouhých sekundách a obrátil se. 

Slyšel, jak ji divoce bije srdce rozrušením. Byl již tak zoufalý, z jejího postoje a neustálého odmítání, že nevěděl, jak dál. Zřejmě, bude muset dokonat, co začal, a vyspat se s Lízou, prolétlo mu hlavou. I když, to zrovna nebylo jeho přání, byl by to udělal, pomohlo-li by to.

 „Alvare! Já..." uslyšel její zoufalý výkřik, „prosím..., neodcházej..., já..." 

 Jen se na ni podíval, a čekal. Díval se na ni, a když ani nyní, nevyslovila, co chtěl slyšet, znovu se obrátil k odchodu.

 „Prosím!" zaslechl její beznadějný výkřik. 

Zastavil se, a nyní, se rozbušilo srdce i jemu. 

Uslyšel, jak se její látka otírá o její tělo, a pak se snesla v malé hromádce, k jejím nohám.

 Otočil se.

 Stála tam nahá. Se sklopenými rameny a odevzdaným výrazem, se dívala na něj a po tváři, ji tekly slzy. 

Zhluboka se nadechl, ale ani se nepohnul.

 „Já..., vydechla, po chvíli, když poznala, že čeká, co mu řekne.

 Poznala, že již neudělá prvního kroku. A představa, že by se znovu odešel, byla zničující. 

„Já..., prosím..., budu..., budu takto stát tak dlouho, dokud si mě nevezmeš. Já..., chci tebe. Chci tě, Alvare!"