„Co jsem to udělala?!" zabědovala Liliana nahlas a beznadějně, si prohrábla rukou vlasy, „jak jsem mohla, něco takového říci?" 

Do očí se jí nahrnuly slzy. Bylo tomu asi dvě hodiny, co ji v jejich domě, navštívila jedna z místních dívek, jménem Líza. 

Byla krásná a dosti vyzývavá. Jedna z těch, které jak soudila, by Alvarovi nejraději vlezli do postele. 

Už když vstoupila, popadl ji takový vztek, při představě toho, že by se Alvar nechal svést, že se posléze neudržela. 

Přišla se jí vlastně úplně regulérně a arogantně zeptat, zda nemá problém s tím, že by se s Alvarem vyspala, když ona nemá zájem.

 A ona bláhová, ji vyhodila, se slovy, že jí to je vlastně úplně jedno, co Alfa dělá. Ale nebylo. Sakra ji to nebylo jedno. 

Ale co vyslovila, již nešlo vzíti zpátky. Vztekle pochodovala po místnosti sem a tam, a co chvíli, vykoukla z okna, přesvědčit se, že je Alvar stále přítomen. 

Najednou se jí rozbušilo srdce. Jeho místo u ohně, bylo prázdné. Vyběhla před dům a zoufale se rozhlédla kolem. 

A pohled, který se jí naskytl, jí málem podlomil kolena. Líza běžela směrem k lesu. Co chvíli se zastavila, otočila se, a vyzývavě se zavlnila na muže, jdoucího za ní. 

Zastavilo se jí srdce, když si uvědomila, že je to Alvar.

 Liliana se několikrát zhluboka nadechla, aby se uklidnila. Nemělo by ji to přeci vadit. Však ještě před nějakým časem, by ji to bylo jedno. A nyní? 

Srdce ji bušilo tolik, že měla pocit, že ji musí každou chvíli, vyskočit z hrudi. Vadilo ji to. Vadilo ji to dokonce tolik, že se jí do očí nahrnuly slzy. 

Představa, Alvara. Jejího alfy s jinou ženou, ji tolik drtila, že se vzteky celá roztřásla. 

Vůbec si nevšímala vševědoucích pohledů, když se rozeběhla za nimi.Najednou ji bylo jedno, co si kdo myslí. 

Rozeběhla se stezkou mezi stromy, do míst, kde ji zmizely z očí.

 Nevěděla vlastně ani, co chce udělat. Vtrhnout tam, a všechno jim překazit? Zabít ji? Jeho? Nebo raději oba? Ztropit scénu? Nevěděla. 

Jediné, čím si byla najednou stoprocentně jistá, že to je něco, co by jí vadilo. Tak moc, že z toho sama byla překvapená. 

 Běžela lesem jako splašená. Nekoukala napravo ani nalevo. Nevnímala okolí. Upnula se k jediné myšlence, přijít včas.

 Alvar by neodolal. Tím si byla jistá. Teď, když věděla, že je Svrchovaný, konečně všechno pochopila. 

A byla by to její vina. Její, že ho odmítala. Moc dobře věděla, že v jeho případě, se jeho sexuální apetit bere trochu jinak. 

Rod vlkodlaků, bral libido svého pána, za stvrzení jeho síly a udržitelnosti rodu. To že ho Luna odmítá, ho vlastně nutí, svůj pud, ukojit jinde. 

A ona hloupá, mu ji ještě naservíruje, na stříbrném tácu.