Těžké železné dveře se se skřípotem otevřeli a ve dveřích se objevila podivná postava. 

Byl to starý muž, oblečen v dlouhém plášti, s kápí přes hlavu. 

„Již na vás čekáme, pane." Uklonil se skoro až k zemi a ustoupil stranou, aby mohli vejít.

 Liliana se vyděšeně rozhlédla kolem. Slyšela již vyprávět zkazky o tomto chrámu, ale vždycky si myslela, že na nich není nic pravdivého.

 Po zádech ji přejel mráz. Chrám Deji. Svatyně Svrchovaných. Nemohla tomu uvěřit. 

Usilovně pátrala v paměti a hledala střípky vzpomínek z vyprávění, ale jediné co ji problesklo hlavou, byl rituál Přijmutí a Odevzdání se.

 „Správně, Luno," zavrčel vlkodlak u jejího ucha a vzal ji do náručí, „rituál Přijmutí a Odevzdání. Jsem rád, že si rozumíme. A radil bych ti, abys byla poslušná. Tady jsou trochu jiná pravidla."

 Nesl ji dlouhou kamennou chodbou, a když muž otevřel dveře, rozprostřela se před nimi velká, kruhová místnost, z neotesaného kamene. 

Všude na stěnách, plály pochodně, a v čele místnosti dlel velký, kamenný stolec, podobný rituálnímu loži. 

Vpravo nad ním, stál dřevěný trůn, s vysokým opěradlem a vytesanou hlavou vlkodlaka. 

Pětice mužů, stojících pod ním, se uklonilo a pokleklo, když Alvar zastavil pár kroků před nimi.

 „Vše je připraveno, Svrchovaný. Je nám ctí, že zrovna my, budeme součástí vašeho Přijímání a Odevzdání se, vaší Luny." 

Alvar postavil Lilianu na zem, a ji, se rázem podlomila kolena. Srdce měla až v krku, z toho pohledu. 

Kamenný stolec, potažený rudým suknem, vypovídal o tom, že zrovna zde, se bude provádět onen prastarý rituál.

 Po obou stranách stolce, plály v kamenných nádobách ohně a dodávali mu tak, ještě temnější atmosféru. 

„Alvare...., co..., nemůžeš..." vykoktala. 

Ale bylo to jediné, co dokázala ze sebe vyloudit. Konečně ji to došlo. Konečně si vybavila v paměti obraz toho, co vyprávěli muži u ohňů.

 Chrám Deji, byla svatyně Svrchovaných a sloužila jim k jedinému účelu. A to k přinucení své Luny k poslušnosti. 

A to jediným, nejstarším a nejúčinnějším způsobem. Svrchovaný, se ve své pravé podstatě, spojí navždy se svou Lunou. Vezme si ji ve své pravé podobě. Vezme si její tělo, i její duši. Označí si ji semenem Svrchovaného a přijme ji za svou manželku. 

Lilianě se rozšířily oči v úžasu a nahlas polkla.

 „To nemůžeš udělat." Vydechla a otočila se na vlkodlaka za sebou. 

Najednou z něho měla strach. Díval se na ni, ale jeho pohled byl prázdný. Jakoby nechal své city a emoce, za dveřmi chrámu. 

Tady byl Svrchovaný, a muž, který ji miloval, zůstal venku. Tady, myslel. Cítil. Jednal i vystupoval, pouze coby Svrchovaného náleží. 

„Mýlíš se, Liliano. Můžu. A dokonce to i udělám. Již mne nebaví tvé vrtochy. Již jsem přesycen, tvou zpupností a neposlušností. Již jsem znechucen tím, jak odmítáš naše pouto, které je mimochodem nezlomné a věčné. Již mám dost, tvého odmítavého postoje a opovržení. Doposud, jsem dělal jen, co jsem ti na očích viděl, Liliano. Plazil jsem se před tebou po kolenou. Prosil a škemral, o tvou lásku, jak poslední žebrák. Ale nyní..., to bude naopak. Nyní..., to budeš ty, kdo bude muset přijmout fakt, že jsi mojí ženou. A použiji k tomu všech prostředků, které znám. Nyní..., to budeš ty, kdo bude klečet na kolenou, přede mnou."