Alvar vstoupil do přítmí jejich domu. Chvíli počkal, až si jeho oči přivyknou tmě a pak se začal pomalu svlékat. 

Samozřejmě byla tady. Cítil ji. Slyšel i její srdce bít, pod huňatou dekou. 

Zamračil se do tmy a povzdechl si. Byl již rozladěn z toho všeho, co jeho Luna předvádí. Věděl, že s ní nebude lehké pořízení, ale její chování, mu přidělávalo nejednu vrásku na čele.

 „Nechceš spát doufám zde?!" Lilianina hlava, vykoukla zpod deky. 

 Zalapala po dechu a zavřela oči.  Alvar by přísahal, že snad i zčervenala, když viděla jeho nahé tělo.

 „Samozřejmě, že ano. Je to snad i moje postel!" zavrčel a pohnul se směrem k ní. 

 Liliana vystřelila do sedu a přitáhla si deku až ke krku. Její oči ho naštvaně probodávali  a velmi zhluboka oddychovala.

 „Jestli s tím máš problém, Luno, můžeš jít spát ven. Před dům." Zašklebil se na ní a lehl si do postele. 

Cítil její rozrušení. Cítil i její touhu, když ho viděla nahého. A poznal, že velmi zhluboka vdechuje jeho vůni a začíná se pomalu chvět. Toužila po něm. Věděl to. Její pouto, ho k němu táhlo, a přesto, se mu tolik bránila. 

„Já?!" vykoktala. „to..., to nemyslíš vážně." Vydechla skoro plačky. 

„Myslím to zcela vážně, Luno," usmál se, a založil si spokojeně ruce pod hlavou, „jestli nechceš spát v posteli se svým Alfou, měla by sis jít lehnout ven. Jinou možnost nemáš."

 Alvar poklidně sledoval, jak se na její tváři objevil výraz překvapení a posléze ještě většího vzdoru a zloby. V obličeji jí cukalo vztekem a rozčilením.

 Povzdechl si. Tohle nechtěl. Nechtěl to takhle, ale neměl jinou možnost.

 „Doufal jsem, že to nebudu muset udělat, Luno, ale vidím, že mi nic jiného nezbývá." 

Najednou se pomalu. Hodně pomalu zvedl. Pohyboval se jako kočka před útokem. Postavil se v čele postele a vztyčil se v celé své kráse. 

„Jsem Alfa. A ty..., jsi moje Luna, ať se ti to líbí, nebo ne!" Jeho modré oči, ji propalovali rozzuřeným pohledem. 

Celou dobu doufal, že to tak daleko nedojde. Že nebude muset přistoupit k tomuto řešení, ale nyní, již mu došla trpělivost. 

„Nebudu s tebou hrát hru na kočku a myš, Luno. Již ne! Budeš mě muset přijmout takového, jaký jsem, ať se ti to líbí, nebo ne! A věř mi, že Posvátná ozvěna, byl jen začátek." 

Zhluboka se nadechl a zvrátil hlavu. Z jeho hrdla se vydral nepřirozený, až strašidelný skřek.

 „Znáš svého Alfu. Znáš mě i v mé vlčí podobě, ale Luno..., ještě nikdy, jsi mě neviděla v mé pravé podobě." Zavrčel a roztáhl ruce.

Jeho tělo se začalo třást. Zhluboka dýchal a všechny svaly na těle, jakoby se mu napjaly k prasknutí. Zaťal ruce v pěst, zvrátil hlavu a padl na kolena. Pak pomalu v smrtelné křeči vykřikl a jeho tělo se začalo měnit. 

Liliana se s hrůzou v očích dívala, jak celý porostl srstí. Ruce i nohy se protáhly a jeho obličej se změnil k nepoznání.

Když se po několika minutách třes jeho těla zklidnil, postavil se, a když se podíval na svoji Lunu, v očích mu nebezpečně zajiskřilo. Třásla se. Tentokrát se třásla strachy.

 „Ano, Luno, zcela správně. Jsem vlkodlak. Cítím tvůj strach. A věř mi, že tentokrát, by ses měla bát."