Liliana se posadila pod vysokou borovici nedaleko vesnice. Skrčila nohy pod bradu a zamyšleně se dívala na rej kolem. 

Co chvíli, popotáhla, a z oka ji po tváři skanula slza. Uběhli dva dny, a vůbec se jí nelíbilo, do jaké situace se to dostala. 

Zavřela oči a hlavou jí proběhla vzpomínka, na jejich milování. Na jejich páření. Už jen při té vzpomínce, jí po zádech přejel mráz. Jen nevěděla, jestli vzrušením, nebo odporem. 

Nenávidí ho přeci. Byla si jistá, že to bylo odporem. I když malý hlásek v hloubi její duše jí stejně říkal, že se jí to líbilo. 

Cítila takové vzrušení, jako nikdy v životě. Nemohla popřít, že je Alvarova družka. Je jeho Luna, to už mu nedokáže vyvrátit nikdy. Musel poznat, jak moc ji vzrušovala, už jen jeho pouhá přítomnost. 

„Kruci! Nenávidím ho!" zavrčela nahlas a zamračila se směrem, odkud tušila jeho přítomnost.

 Měla pocit, jakoby se jí všechny chlupy na těle naježily. Proč mu nedokáže odolat? Proč, když se tak strašně brání sama sobě, mu stejně nakonec podlehne? A ráda? Nejraději by si nafackovala.

 Po tváři jí přejel ruměnec, už jen z té vzpomínky, co s ní všechno dělal. Nemělo by se jí to líbit. Nemělo..., přeci je to sexuální maniak. Sexistický macho.

 Neslýchala právě toto, dnes a denně, po celá léta, a stále dokola? A ona se mu oddá. Sama. Dobrovolně, a vlastně ještě ráda.

 „Už se to nestane! Už ho nenechám, nad sebou vyhrát. Příště, si bude muset najít na své sexuální orgie, někoho jiného!" Cedila rozčileně skrz zuby, a ani si nevšimla, že se kousek od ní, zjevila Rosalie.

 „Neříkej dvakrát. Alvar je zbaven pouta, neměl by sebemenšího problému, najít sobě několik milenek, pakliže mu nebudeš po vůli."

 Rozáliin pohled, vypovídal o značném rozladění. Nedokázala vlastně vůbec pochopit Lilianin postoj, k jejímu bratrovy.

 Musela přiznat, že někdy by ho zabila nejraději sama, ale byl to ten nejlepší bratr. Alfa. Muž, jakého znala. 

Ano. Byl tvrdý. Nesmlouvavý. Odhodlaný a svoje emoce dával najevo pouze velice sporadicky, ale byl to ten nejspolehlivější a neférovější chlap.

 A teprve ona, a jeho pouto k ní. Jeho láska, z něho udělalo hračku v rukou této ženy. Ženy, která z jejího pohledu, vlastně neví ani co chce. 

Touží po něm, a přitom ho nenávidí. Miluje ho, ale nemůže ho vystát. Chce být v jeho přítomnosti, ale straní se mu, jak jen je to možné. Touží po jeho dotecích, a přesto, je odmítá.

 Byla již zoufalá z toho, jak se její bratr trápí a trpí. Však s ní nehnula, ani jeho bolest z jejího odmítnutí. Vůbec to nedokázala pochopit. Je jeho Luna. Je na něj napojená, a přesto ho nechá tolik strádat?

Udělali dobře. Byla si jistá. Byla jediná možnost provést rituál Posvátné ozvěny. 

Konečně je Alvar opět tím, čím býval. Alfou, jakým ho znali. I když bylo zcela jasné, že Lilianě, se jeho nové já, moc líbit nebude. 

Již se nestane nic, co by si sám nepřál. Již ho nedonutí ustoupit, jen pro její vrtoch. Již se nenechá ovlivnit jejím přáním. Její pouto, na něj nemá sebemenší moci.

 „Zřejmě se ti nebude líbit, co Alvar chystá," řekla zamyšleně Rosalie a změřila si Lilianu pohledem, „ale věř, že jsem stoprocentně, na jeho straně. Vůbec se mi tvůj postoj Liliano, nelíbí. Ani trochu. Jsi jeho Luna, a tak bys to měla sakra, konečně přijmout!"