„Noc ještě ani zdaleka neskončila, Luno. Ještě ani zdaleka, se mé tělo neuspokojilo." Zavrčel na ní. 

V hlavě mu stále odeznívala bolest z poznání toho, čeho je schopná. Jak moc, ho musí nenávidět, když ho o něco takového žádá.

A i přesto. Přesto všecko, ji tolik miloval. Byl zbaven pouta, a stejně ho to k ní táhlo, a nedokázal se jí nabažit. Nedokázal si představit, život bez ní. 

To zjištění, ho zasáhlo jako rána nožem, rovnou do žeber. Zjištění, že jeho láska k ženě, která ho nechce. Která ho nenávidí, je tak veliká, že by pro ni udělal cokoliv. 

Zlostí a bolestí, se mu zkřivila tvář. Nedokázal ji ublížit. Nedokázal ji zkřivit jediného vlásku. Jediné co mohl. Co chtěl. Po čem toužil, a co tak moc potřeboval, bylo, jí ukázat, zač je toho loket. Vyšukat z ní její vzdor. 

„Otoč se, Luno," procedil skrz zuby. Přitáhl si ji za nohy k sobě a přetočil ji na břicho. 

„Alvare! Co..." stačila jenom vykřiknout, než se ocitla na kolenou. 

„Mlč, a drž, Luno! Vezmu si alespoň toto potěšení, když mi jiné, nedokážeš poskytnout!" Ještě jednou zatáhl za její nohy tak, aby ji odstředivá síla donutila padnout na všechny čtyři.

 Nevybíravým způsobem ji chytl za kotníky, roztáhl její nohy, aby měl lepší přístup a vší silou přirazil.

 Začal se pohybovat jako zběsilí. Zuřivě přirážel do jejího těla tak, že Liliana sotva udržela rovnováhu, a její kolena se odírala o padlé jehličí na zemi.

 Nebral si servítky. Nebral v potaz, ani její protesty. Bolest, mu úplně zatemnila mozek. Zvíře v něm, se probudilo. Zcela ho ovládlo. 

Jen co vyvrcholil do jejího těla, vzal si ji zas a zas. Znovu a znovu si ji bral.

 V jeden moment ji přitlačil ke stromu, vysadil si ji do klína a následně ji znovu pokládal na zem, a stále to bylo málo.

 Chtěl jí být blíže a blíže. Položil si její nohy na ramena, aby jejich spojení bylo co nejtěsnější a opět tvrdě vstupoval do jejího těla.

 Jeho výkřiky a hluboké vití, když si ji opět vzal ve své vlkodlačí podobě, se rozléhaly po celém ostrově. 

Teprve když se první paprsek slunce vyhoupl nad obzor, se unaveně zhroutil vedle ní. 

„Luno..." zašeptal a odhrnul ji z čela pramínek mokrých vlasů, „patříš ke mně. Žádná jiná, by tuto noc nepřežila." Zhluboka vdechl její vůni. Tak moc, ji chtěl říci, jak ji miluje. „Ani nevíš jak moc tě..." 

„Tak to jsi na omylu, Alfo. Nenávidím tě!" skočila mu do řeči a jemu se zaleskly oči. 

Srdce se mu rozbušilo jako zběsilé, a na čele mu naskočila modrá, pulsující žíla. 

Nedovolil ji odejít. Uvěznil ji mezi svými pažemi a obdařil ji tvrdým a rozzlobeným pohledem.

 „Jak chceš, Luno! Řekla sis o to sama. Nedáváš mi jinou možnost!" cedil mezi zuby, a v očích mu nebezpečně zajiskřilo. „Stone Heart. Tak mi říkají. A věř, že dostojím, své přezdívce!"