„Ty moc dobře víš, co by se stalo, kdybych se s tebou na Slavnost měsíce nespojil, viď, Liliano? A přesto, mě o to žádáš?" Alvarův obličej se zkřivil do bolestivé grimasy. 

Musela to vědět, byl o tom přesvědčený, a o to více, to bylo bolestivé. 

Při této jedinečné události, se všichni vlkodlaci dostávali do naprostého souznění se svou družkou. Museli se s ní spojit, protože kdyby to neudělali, podstoupily by urputná muka bolesti. Tak hrozná, že málokterý vlkodlak, by byl schopen to přežít bez toho, aby si raději nevzal život sám. 

A docházelo také k tomu, že jen právě tento jediný den, pakliže ke spojení nedošlo, mohla být jejich pouta zpřetrhána. 

„Byl bych ochoten čehokoliv..." zašeptal a zvrátil hlavu vzhůru. Velký, plápolající měsíc, se začal halit do černého stínu. „Čehokoliv. I zemřít, bych pro tebe dokázal, ale jednu věc, nikdy nedovolím. Nikdy!" 

Jeho oči najednou zapláli tak divoce a nebezpečně, až přejel Lilianě mráz po zádech. 

„Nikdy nedovolím, aby ses ode mne odpoutala. Jsi moje Luna...., a tak to také zůstane!" 

Ještě jednou se podíval vzhůru. Bylo to tu. Nastalo zatmění měsíce. Pomalu se narovnal, a jeho modré oči, se rozzářily jako safíry. Jeho výraz v tváři ztvrdl. Jen modrá žíla na čele, se mu rozbušila rozčilením.

 „Ne nadarmo, se mi říká Stone Heart, Luno. Doufám, že jsi na to nezapomněla." Procedil skrz zuby a jedním rychlím pohybem, ještě dříve, než se mu stačila vysmeknout, ji k sobě přivinul.

 Pak vší silou přirazil zmítající se Lilianu ke stromu, a počkal, až se maličko uklidní. Sklonil se k její šíji, a zhluboka nasál vzduch. 

Její vůně, ho celého pohltila. Držel ji mezi svými pažemi, sklonil se k jejím ústům a hladově se na ně vrhl. 

Surově si jazykem vydobyl vstup. Plenil její ústa surově, vášnivě a nevybíravě, a jeho tělo se nekontrolovatelně třáslo vzrušením.

 „Luno..., moje Luno." Vydechl do jejích úst.

Chytil její pozadí, vyhoupl ji výše a obmotal si její nohy, kolem svých boků. Pak jedním mocným trhnutím do ní vstoupil, a pomohl jí tak dosednout, na svůj velice ztopořený úd. 

Začal se pohybovat jako šílenec. Jako smyslů zbavený. Divoce přirážel do jejího těla a bral si tak to, co tak moc potřeboval.

 „Luno!" zařval do ticha, když ucítil svůj orgasmus.

Naposledy přirazil a vyvrcholil do jejího těla. Několik dlouhých vteřin jen tak stál. Držel ji v náručí a čekal, až se jeho tělo uklidní. 

Když znovu nabral alespoň trochu koncentrace, spustil její nohy dolů a pak přivoněl k její kůži na krku. 

Třásla se pod jeho dotekem a zhluboka oddychovala.

 „Líbilo se ti to, stejně jako mě." Řekl suše. Nečekal odpověď. Sám poznal, že je vzrušená, stejně jako on. 

Sklonil se k ní, zhluboka se nadechl a přivinul si ji k sobě. Teprve když se Liliana maličko pohnula a ucítil její pokus o odpor, povolil své sevření.

 Ve tváři mu zacukalo zlostí. Cítil její vzrušení. Cítil, jak se chvěje pod jeho dotekem, a to, že se mu zase snaží vzdálit a utéct, ho úplně rozpálilo doběla.

 „Dobře, Luno, tohle byl ale jen začátek." Procedil mezi zuby, dívaje se, jak se snaží opět pomalu zmizet. Opatrně před ním zase couvala, a to ho rozčílilo ještě více. 

„To pouto, tě ke mně táhne. Nemůžeš popřít, že po mě toužíš. Cítím to." Zavrčel a ve tváři se mu objevil výraz boha pomsty. 

„Neradil bych ti, aby ses opět pokoušela utéct. Jenom mě ještě více rozčílíš, Luno! Ještě jsme ani zdaleka neskončily." 

 Zvrátil hlavu a podíval se vzhůru na oblohu. Pak se zhluboka nadechl, a když znovu své modré oči zabodl do těch jejích, roztřásla se strachy. 

„Vezmu si tě jako vlkodlak, Luno. Potřebuji tě, jako vlk. A teprve pak, až se tvůj vlk ukojí, tě přivedu do ráje. A přivedu tě, na samí okraj propasti, ze které již nebude úniku."