Liliana na sucho polkla a nevěřícně zatřásla hlavou k odporu.

Viděla v jeho očích odhodlání a tvrdost, jakou tam dříve nemíval. Byla si moc dobře vědoma, že to zapříčinila absence Alvarova pouta.

Pamatovala si, jak se muži chovali, po absolvování onoho rituálu, a po zádech ji přejel mráz.

 Posvátná ozvěna, ho zbavila na nějaký čas, jeho pouta k ní, ale to neznamenalo, že by ji nemiloval. 

Každému vlku, je jeho družka souzena, už od chvíle, kdy se narodí. Táhne je to k sobě. Touží po sobě. Nemohou bez sebe žít. A někteří svou družku, hledají celý život. 

Ale když ji najdou. Když poprvé ucítí její vůni, kterou cítí na kilometry, zcela jí propadnou. Již pro ně není nikdy, cesty zpět. 

Posvátná ozvěna Alvara zbavila jeho pouta, ale ne jeho lásky a touhy. Jenom izolovala jeho smysly natolik, aby zcela nepropadl emocím a přetrhala spojení mezi nimi. 

Tím ho učinila imunním, proti jejím přáním a vrtochům a obrnila ho natolik, aby již nepropadl jejím rozmarům. 

Pouto ho činilo zranitelným do té míry, že její přání a touhy, stavil nad ty své. Absence pouta, ho však učinila tvrdým. Nesmlouvavým a neovladatelným mužem.

 Liliana se rozhlédla vyděšeně kolem, jako by hledala kam se před ním skrýt. Teprve když ji došlo, že se před ním neschová, se roztřeseně postavila. 

Srdce se jí rozbušilo jako o závod. Díval se na ni takovým zvláštním pohledem, jaký u něj ještě nikdy neviděla. Najednou dostala strach. Najednou ji došlo, že již ho k ničemu nepřemluví. Již ho nepřesvědčí, aby ji nechal. Nyní si půjde tvrdě za svým cílem, bez ohledu na její přání.

 „Čekám, Luno." ozvalo se najednou, a Liliana sebou trhla, když ji vytrhl ze svých myšlenek. „Řekl jsem, že tě chci vidět. Svlíkni se, Luno." 

Ještě jednou zatřásla hlavou k odporu, ale již dopředu věděla, že hraje prohraný boj. Rezignovaně si třesoucími prsty sáhla na lem svých šat, a zatáhla za šňůrku. Svezly se po jejím těle, a utvořily u jejích nohou malou hromádku. 

„Pokračuj." Ozvalo se do ticha znovu, když na moment zaváhala.

 Sáhla na zapínání své podprsenky a nechala ji spadnout na zem. Vzápětí její ruce automaticky vystřelili výše a přikryla si prsa pažemi. 

Po Alvarově tváři přeběhl náznak pobavení.

 „Máš pocit, Luno, že je něco na tvém těle, co bych ještě neviděl?" usmál se a zabodl do ní svůj pronikavý zrak, „pokračuj. Sama moc dobře víš, že nemáš jinou možnost."

 „Alvare..., já..." podařilo se ji ze sebe vysoukat.

 Třásla se po celém těle tak, že si toho musel jistě všimnout. Ale ke svému úžasu a vlastně i ke svému znechucení zjistila, že se vlastně třese vzrušením. 

„Chci tě vidět nahou, Luno. Takže kalhotky, samozřejmě také." Řekl po chvíli. 

Stále se na ni díval tím svým pronikavým pohledem, a ani se nepohnul. Vlastně nedokázala ani určit z jeho tváře, co se v něm odehrává. 

Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Po zádech ji přejel mráz, když ji do nosu praštila jeho omamná vůně. 

Poslepu vztáhla ruce, k lemu svých kalhotek, a nechala je spadnout na zem. Srdce ji nyní bušilo tak mocně, že přes jeho tlukot neslyšela ani svůj dech. 

„Jsi překrásná." uslyšela po několika neskutečně dlouhých vteřinách jeho hlas, který byl najednou nebezpečně blízko.

 „A já..., zašeptal do jejího ucha rozrušeným hlasem a přirazil ji zády ke stromu, „z tebe teď konečně vyšukám ten tvůj vzdor."