Alvar chytil letící ruku, k jeho obličeji. 

Ačkoliv se Liliana snažila se mu vysmeknout, držel ji pevně, i když mu to nedalo vůbec žádnou práci.

 „Co pak, Luno. Nechceš slyšet, co je pravda?" cedil skrz zuby, dýchaje ji do obličeje, „jsi moje Luna, a víš, co to znamená. Nemůžeš se tomu vyvléknout. Jsme si souzeni, a já ti teď ukáži, zač je toho loket." 

„Pusť mě, Alvare!" zakřičela a snažila se mu vysmeknout, „nenávidím tě!"

 V čelisti mu zacukalo. Jeho oči, se zúžily do úzké štěrbinky a zaplály jako dva uhlíky.

 „Nenávidíš mne..., nebo sebe, Luno?" procedil skrz zuby, „nenávidíš se za to, že po mě toužíš? A nenávidíš mne, že bez tebe nedokáži žít?" 

Držel stále pevně, její pěst v dlani, a i když sebou zaházela, ve snaze se mu vysmeknout, ani se nepohnul. 

„Co ti vadí, Liliano. Mluv!" Na jeho tváři, bylo znát značné rozčilení a vztek. Přitáhl si ji k sobě tak blízko, že se jejich tváře, téměř dotýkali. 

„Mluv, Luno! Co ti vadí?! Že nejsem panic, sakra?! Vadí ti, že nejsi jediná, se kterou jsem spal, nebo co?!" 

Jeho obličej byl rudý zlostí. Zhluboka oddychoval, a i když se snažil sebevíce, se alespoň trochu ovládnout, nedokázal to. Nahromaděná bolest a vztek v něm, mu to nedovolil. 

„Ano, Luno. Jsem Alfa, a měl jsem spousty a spousty žen, ve své posteli. A ano, máš pravdu..., jedna mě nikdy nedokázala uspokojit. Nedokázaly to ani tři najednou, kruci. Nedokáže to ani pět. To dokáže jen jedna, jediná osoba. Ty..., Luno. Tak už to konečně pochop. Bylo to tak dávno, a já tě teprve hledal. Tak dlouho..., jsem tě hledal..." Dořekl, a z hrdla se mu vydral tichý sten.

 Na moment se zarazil a pustil její ruku. Liliana zalapala po dechu a zaváhala. Díval se na ní, skoro prázdným a nesmírně smutným pohledem.

 Otevřela ústa, ve snaze něco říci, ale hned je zase zavřela. Udělala krok stranou, a když se stále ani nehnul, vyběhla ze dveří. 

Rozeběhla se lesem a nesnažila se ani ohlédnout. Nevěděla, jak dlouho běžela. Bosé nohy, se ji bořily do měkkého mechu a ostré trny, co chvíli ranily její hebkou kůži. 

Rozpoložení její mysli, ji ani nedovolilo zjistit, že je Alvar stále pár kroků za ní. Nesnažil se jí zastavit. Teprve když se zastavila před horskou tůní, před ní stanul. 

„Alvare!" vykřikla vyděšeně, když se objevil před ní. 

Kulatý, plápolající měsíc, osvětloval jeho tvář, a čáry na jeho obličeji, ho dělali v jeho světle ještě více nebezpečným. 

„Nech mě! Nech mě být, já..." vykřikla, ale to už ji jeho paže vyzdvihli do náručí. 

„Já vím..., nenávidíš mě." Zašeptal, a hodil ji horské tůně. 

Liliana se s kuckáním vynořila nad hladinu, ale ještě než se stačila vzpamatovat, znovu ji držel v náručí a vynášel z vody ven. 

„Oč..., oč se snažíš, kruci," házela sebou v jeho náručí, „nech mě být!"

 „Tak již jsi trochu zchladla, Luno?" usmál se na ni a postavil ji na zem, „ale musím tě zklamat. To vážně, nemám v úmyslu. Nemůžu, tě nechat být." šeptal a stále se přibližoval, k couvající Luně.

 V koutku úst mu zacukalo. Vypadalo to, že si to snad i užívá. 

„To já..., prostě nemůžu. Toužím po tobě. Toužím po tobě tak moc, že se to nedá vypovědět," pokračoval potichu a stále více, se k ní blížil, „chci tě. Musím tě mít, a říkej si, co chceš, Luno, cítím, že i ty to pociťuješ stejně." 

Liliana zalapala po dechu a zatřásla hlavou k odporu. Jeho odhodlaný výraz, ji skoro děsil. 

„Ne!" vykřikla vzápětí, když jí vyčnívající pařez podrazil nohu, a ona se svalila k zemi. 

Najednou se nedokázala ani hnout. Dívala se na něj, a když se zastavil nad ní, zavřela oči. 

„Moje Luno." Zašeptal vzrušeně. 

Zvrátil hlavu a podíval se na plápolající měsíc. Jeho libido. Jeho touha. Všechny jeho smysli, byli na samotném vrcholu. Již ho nic, nedokázalo zastavit. Nic. 

Změřil si ji plápolajícím zrakem a zhluboka nasál vzduch. 

„Bože! Voníš tak krásně, moje Luno." Poslední slovo, již řekl skoro šeptem. Pak se na ni několik vteřin jen díval a vydechl. 

„Svlíkni se!" zavelel najednou, „svlíkni se, chci tě vidět!"