„Alvar Preston!" ozývalo se ze všech stran, když Alvar vstoupil doprostřed osady. 

Nedal si to vymluvit. Nikdo z jeho smečky ho nedokázal přesvědčit o tom, že by tam neměl chodit.

 Byla tam jeho Luna, musel tam jít. Její vůně, se mu zaryla až do morku kostí tak, že ji cítil ještě několik dní po té. Nedokázal už myslet na nic jiného, jak na ni. Musel ji mít. Musel ji mít za každou cenu. 

V jeho vlčí podobě, nebyl žádný problém, dostat se až do osady. Nikdo si ho ani nevšiml do té doby, dokud se nepostavil do jejího středu, a nezměnil svoji podobu. 

Rozhlédl se kolem. Bylo to několik dřevěných domků, vystavěných do kruhu. Uprostřed osady, bylo veliké ohniště a opodál stál sloup, který vypadal, trochu jako mučednický kůl, z nějakého westernu.

„Co tu chceš!" několik mužů, se postavilo proti němu. 

Z chalup začali vylézat lidé, slyšíc podivný hluk na nádvoří. Alvar zavětřil. Byli tady už snad všichni. Všichni, až na ní.

 „Přišel jsem si pro ni. Pro svoji Lunu." Řekl pevným hlasem. 

Muži okolo, se začali smát. Dva proti němu vystartovali a vrhli se na něj. Neměli šanci. Jeho síla a mrštnost, je odrovnala, během několika sekund. Jen co je, odhodil několik metrů stranou, vrhli se na něj ostatní muži.

„Tak dost!" Zaburácel hromový hlas. 

Muži pustili Alvara a ustoupily několik kroků. Bylo vidět, že před ním mají veliký respekt.

 „Co tu chceš, Alvare Prestone?! Jak se opovažuješ, přijít až sem?!" Přistoupil až k němu a měřil si ho opovržlivým pohledem. 

„Přišel jsem si pro svoji Lunu, Korneli. Kde je?" Postavil se proti němu v celé své velikosti, aby mu ukázal, že se nebojí. 

Zřejmě to na něj zapůsobilo, protože si ho změřil zkoumavým pohledem.

 „Liliana. Tvoje dcera, Korneli Vanthorpe, je moje Luna." Kornel se na několik dlouhých sekund zarazil, a pak se začal zhluboka smát. 

Všichni čekali, co se bude dít. Nikdo se neodvážil říci jediné slovo. Vstoupit mezi jejich náčelníka a narušitele. 

„Tvoje Luna?" zajíkal se smíchem, ale vzápětí se zarazil, a podíval se do rozzuřené, Alvarovi tváře.

 Moc dobře totiž věděl, že to je něco, čemu nedokáže zabránit. Takové pouto, bylo posvátné. Každý ho musel respektovat a ctít. Každý ho musel přijmout za své, i kdyby se mu to jakkoliv nelíbilo. 

A jemu se to nelíbilo, ale nedokázal s tím nic udělat. Nyní se ho nemohl ani zbavit. Zabít ho. Vymazat ho ze světa, jak by si přál. Zatřásl hlavou. Stále nemohl uvěřit tomu, že jeho dcera, je Lunou zrovna tohoto muže. 

„Lilith!" zavolal náhle, a Alvarovi se rozbušilo srdce. 

Její vůně, tak moc dráždila jeho smysly, když se postavila vedle svého otce. 

„Je to pravda?" zahromoval Kornel, ale hned vzápětí pochopil, že ano.

Oba se na sebe dívali a zhluboka oddychovali. Z každého jejich pohybu, nadechnutí, pohledu, bylo vidět, že je to k sobě přitahuje. 

Kornel pevně semkl čelisti a zavrčel. Nemohl dělat nic. Nemohl. Jediné co mohl. Co musel. A co si sakra přál, bylo, pořádně mu to osladit. Pořádně ho potrápit. Vyzkoušet si ho. A měl na to právo.

 „Dobrá..." pronesl do ticha, „my máme ale trochu jiné zákony. Zákony, které nemůžeš obejít, chceš-li se o ni ucházet. Pravidla, kterým se nemůžeš vyhnout. Pakliže mám vyslovit své požehnání, čeká tě řada zkoušek, které musíš vykonat."