„Tvoje pouto, tě úplně ovládlo, Alfo," řekla najednou Rebeka zamyšleně, „spoutalo tvé tělo a mysl, a přestáváš reálně uvažovat, Alvare. Tor má pravdu. Jsi Alfa, a ten nesmí nikdy dovolit, aby ho jeho pouto, zbavilo racionálního úsudku. Aby ho láska k ženě zbavila jeho přirozenosti. Ani kvůli ní, nesmíš dopustit to, aby se tvá přirozená autorita. Tvoje síla, moc, tvé schopnosti. Tvůj přirozený majestát, rozplynul. Ani kvůli ženě. Ani kvůli svojí družce, to nesmíš dopustit. Ona sama, by měla znát, co to obnáší být Alfou. Sama musí vědět, že tě musí ctít právě takového, jaký jsi. A jestli ani tvoje bolest, ji neodradí od toho..." Na moment se odmlčela a podívala se do zlomené Alvarovi tváře.

Zamyšleně se díval do plamenů, ale nedal na sobě znát, co si myslí. Ale jeho smečka, moc dobře cítila vše, co se mu odehrávalo na srdci.

„Myslím, že je na čase, abys uvažoval o Posvátné ozvěně." Ozval se na jednou Ludovítův hlas. Všichni k němu zvedli najednou svůj zrak. 

„Posvátná ozvěna?" zašeptal Tor, „to se mi líbí. Alespoň bude sranda, když už si se svou ženou neužiji." Zakřenil se na Alvara, ale v jeho pohledu bylo i trochu účasti a pochopení. 

„No..., já jsem pro. Nedokážu se již dívat na to, jak se můj velký bratr, ničí pro její lásku. Jak se před ní plazí a škemrá, o každičký polibek a pohlazení." Zašeptala Rosalie a všichni ostatní, zabručeli k souhlasu. 

Rozhostilo se ticho, a všichni, jako jeden muž, sledovali Alvarův postoj. Mlčel. Jen se stále díval do plamenů, a ani se nehnul. 

„Mají pravdu," prořízl ticho, po chvíli Ian, „ona chce, abys ji dokázal, že ji miluješ. Ale jak ti to dokazuje ona? Trápí tě stále víc a více. Moc dobře ví, co obnáší její prosba. Moc dobře ví, jak velká muka a bolest, budeš muset vytrpět. A...,přesto, je toho schopna? Je schopna tě o to žádat? Proč?" nevěřícně zakroutil hlavou a zhluboka se napil z láhve whisky, kterou mu podal Thor.

 „Vlčí pouto je posvátné, Alvare. Ty sám, to víš nejlíp. Když se k někomu připoutáš, již není cesty zpět. Nikdy. Ty sám víš nejlíp, že neexistuje žádná síla. Žádná moc, která by tě dokázala odpoutat, od tvé družky. A naopak, samozřejmě. Tak proč to dělá, Alfo? Proč se tvoje Luna, tak brání tomu poutu. Proč tě odmítá, když ona sama, musí cítit jeho sílu? " Dokončil Ian potichu a podal lahev Alvarovi. 

Na několik dlouhých sekund, jeho napřažená ruka, vysela ve vzduchu. Po té si Alvar změřil svého bratra pohledem, a lahev přijal.

 Zhluboka se napil a všichni si viditelně oddechli.

 Znali jeho sílu. Moc. Byl to mocný muž, který dokázal mnohé. Vše, co měli, vybudoval on, svou pílí a rozumem. Svou přirozenou autoritou. A byl to Alfa samec, který si vždy a za každých okolností, šel za svým cílem. Až do teď. Dokud nepoznal svoji Lunu. A to nemohli dopustit. Luna ho musí přijmout takového, jaký je, a jaký kdy byl. 

„Dobře tedy. Posvátná ozvěna." Řekl po chvíli a ještě jednou, se zhluboka napil.