Alvar se podíval na spící dívku, v jeho náručí. Pažemi pevněji obejmul její tělo a nasál její vůni.

 Ležela tak klidně v jeho náručí a dokonce se ze spaní usmívala.

 Oba usnuly až pozdě ráno. Celou noc se milovali. Nemohl se jí nabažit. Nedokázal přestat. Znovu a znovu, se na ní hladově vrhal, aby ukojil svůj hlad. Touhu. Potřebu. Aby uspokojil svoje poutem svázané tělo.

Zamyšleně ji odhrnul mokré vlasy z čela. Přemýšlel, jak se Liliana zachová, až se vzbudí. Bude k němu stále cítit odpor a nenávist? Nebo konečně přijmula jejich pouto a otevře se jejich lásce?

 Tak moc, si přál, aby tomu tak bylo. Tak moc ji miloval. Tak moc, že ani on, si nikdy nedovedl představit, že by byl něčeho takového schopen.

 S tlukoucím srdcem, ji držel v náručí a čekal na svůj rozsudek.

 Najednou se Liliana lehce zachrula a otevřela oči. Chvíli to vypadalo, že snad zapomněla dýchat. Dívala se na něj, jakoby ho viděla snad poprvé v životě. Alvar se usmál a přejel třesoucím prstem, po její tváři. 

„Dobré ráno, lásko." Zašeptal trochu s obavami, doufaje v zázrak.

 Však cítil, že i ona, podlehla jejich poutu. Jejich milování, bylo nádherné. Nikdy nic takového nezažil. I ona, mu vracela všechnu vášeň, kterou ji celou noc dával. Byla tak nenasytná, stejně jako on. Musel se usmát, pod tou vzpomínkou, když mu několikrát pod pohrůžkou smrtí hrozila, ať si ji vezme.

 „Byla to nejkrásnější noc, v mém životě." Vydechl nervózně. 

A byla to pravda. Opravdu byla, jen doufal, že ona to cítí stejně.

„Tak už prosím, něco řekni." zasténal a podíval se do jejích očí. Srdce mu tlouklo jako na poplach a připadal si jako odsouzenec, před vyřčením rozsudku. 

„Řekni něco, Liliano. Přeci to cítíš. Milovali jsme se. Milovali. Nebyl to jen sex. Bylo to něco víc." Na chvíli se odmlčel, aby se nadechl a zavřel oči. „Jestli to tak necítíš, tak mě raději zabij, Luno. Bylo to..." 

„Nádherné." Dokončila za něj a pohladila ho pohledem.

 Alvar zalapal po dechu. Nezdálo se mu to? Povytáhl obočí a usmál se na ní. 

„Ano. Ale ani toto slovo, ani zdaleka nevystihuje to, co cítím, jen při té vzpomínce." Dostal ze sebe ztěžka a pevněji ji sevřel ve svých pažích. 

Jeho tělo, se znovu hlásilo o slovo. Musela to cítit. Určitě, protože se jen usmála, když její pohled zabloudil, o trochu níže. 

„Máš pravdu. Tvé vzpomínky jsou hmatatelné, a nepřehlédnutelné, Alfo." Zapředla, a evidentně úmyslně, se lehce otřela o jeho úd. 

Alvar zaúpěl a oči mu zaplály jak dva uhlíky. Takovouto reakci nečekal. Ani v nejtajnějších snech nedoufal, že by se mohla chovat takto.

 Rukou provokativně přejela po jeho celé délce a pak ho lehce zmáčkla v dlani.

„Ano. Velice hmatatelné." Usmála se, když se Alvarův obličej zkřivil vášní a chtíčem. 

„Jsi můj Alfa a já tvoje Luna," pokračovala v tom trýznivém trápení a stále lehce třela jeho přirození, „Respektuji to. Je to nesporné, a nyní již vím, že se to nedá obejít. Toužím po tobě, stejně jako ty po mně. Ale..., není v tom jen síla pouta?"

 Najednou se posadila a zadívala se do jeho překvapených očí.

 „Chci důkaz. Chci víc. Chci vědět, že mne opravdu miluješ."