Jdi na obsah Jdi na menu
 


POLIBEK VLKA 25 ČÁST

Liliana se dívala Alvarovi do očí a zhluboka oddychovala.

Jeho krásná tvář, byla stále zkřivena bolestí a smutkem. Hlasitě polkla a jako ve snách, přejela prsty po jeho tváři. 

Nedokázala to zastavit. Nedokázala se ovládnout. Její mozek, jakoby si vzal najednou dovolenou a zůstala jen čirá touha a síla pouta ji úplně převálcovala.

 Přestala vnímat okolí. Již neslyšela zvuky bubnů, ani tlukoucí srdce. V hlavě ji hučelo a její tělo si dělalo, co chtělo.

 Na moment zavřela oči a nasála jeho vůni. Byla tak omamná. Úplně cítila, jak se ji dostává, až do morku kostí. Nikdy nezažila takový pocit. Tak neskutečný pocit touhy a chtíče. Nikdy nezažila tak neskutečnou potřebu. Ba dokonce nutnost, se ho dotýkat.

Cítila se jako omámená. Jakoby ji nějaká droga, omámila všechny smysly, a zůstala jen ryzí, čistá potřeba. 

Třesoucími prsty přejela po jeho tváři a krku a zatřásla hlavou. Několikrát se zhluboka nadechla, protože se jí nedostávalo dostatek vzduchu do plic. 

„Já..." vydechla a zadívala se do jeho planoucích očí.

 Její ruka pokračovala níže, až k jeho vypracovaným svalům na hrudi a z hrdla se ji vydral tichý sten. Omámeně se k němu sklonila, jakoby čekala, že ji políbí.

 „Můj bože!" zašeptala, když se k ní sklonil a políbil ji něžně na rty.

 Normálně by ucukla. Normálně by jistě utekla, a nikdy by to nedovolila, ale pouto bylo silnější. Vpletla mu prsty do vlasů a polibek mu opětovala.

 „Moje Luno. Tak moc, po tobě toužím." Zavzdychal Alvar do jejích úst, když se po několika vteřinách od ní maličko odpoutal. „Tak moc, že bez tebe umírám za živa. Šílím. A jestli mě teď odmítneš..., mám strach, že..."

 Nenechala ho domluvit. Přikryla jeho rty svými, a on již na nic více nečekal. 

Hladově se na ní vrhl. Tak hladově a vášnivě, jaká byla jeho láska k ní. Položil ji na postel a jako smyslů zbavený, začal svými ústy a jazykem, prozkoumávat její tělo. 

„Alvare. Prosím..., vezmi si mě, nebo zešílím." Zavzdychala a stále více, se k němu tiskla. Vzdychala. A vzpínala se pod jeho polibky. 

„Moje Luno. Ano! Tak je to správně." Vypravil ze sebe trhaně, ale ani na moment, jeho ústa nepřestala s tím sladkým mučením.

 „Alvare!" vykřikla, když se jeho jazyk dostal až k jejímu lůnu a zabořil se dovnitř jejího těla.

 „Bože! Jsi tak sladká. Voňavá. Moje!" řekl přidušeně, aniž by se od ní odpoutal. 

Vášnivě prozkoumával každičký záhyb, jejího přirození.

 „Udělej se, Luno. Chci tě ochutnat." Procedil mezi zuby a vzápětí se mu do zad zabořily její nehty, v návalu vyvrcholení.

 S vítězoslavným výrazem ve tváři, se vztyčil na loktech a podíval se do její touhou zkřivené tváře.

 „Zabiji tě, Alfo. Jestli si mě hned nevezmeš." Zařvala skoro nepříčetně a hodila na něj rozzuřený pohled. 

Jen se usmál, a jeho oči šibalsky zajiskřily, když ji roztáhl nohy a jedním mocným trhnutím pánve, do ní vstoupil. 

„Křič. Sténej. Ukaž mi, jak moc, po mě toužíš, Luno." Zvrátil hlavu a z jeho hrdla, se vydral skoro nadpřirozený skřek.

 Jeho tělo, se začalo pohybovat rychleji a rychleji. Divoce a zběsile. Zuřivě přirážel a jejich výkřiky rozkoše, přehlušily i zvuky bubnů.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Portrét



Archiv

Kalendář
<< červen / 2024 >>


Statistiky

Online: 2
Celkem: 208063
Měsíc: 6913
Den: 154