Liliana se dívala, jak odchází. Poslední, co zahlédla, byl jeho trýznivý pohled ve tváři. Podíval se na ní s tak smutným výrazem, až ji zamrazilo.

 Několikrát se nadechla, aby se trochu uklidnila. Ten pohled na jeho bolestí shrbená záda, ji rozechvěl.

Najednou se ji srdce rozbušilo jako na poplach a po zádech ji přejel mráz. Nechtěla, aby trpěl. To přeci nechtěla. 

I když ho za to všechno, tak moc nenáviděla, nechtěla to. Byla přesvědčena, že to jistě musí být nenávist. Co jiného? 

Jen při té představě tolika žen v jeho posteli, se jí přeci vždy rozbušilo srdce vztekem. Zlostí. Odporem.

 Byla rozzlobená na něj. Ale hlavně na sebe, za to, co cítí pokaždé, když se k ní jenom přiblíží. Pokaždé, když ucítí jeho vůni, se jí podlomí kolena. 

Chvíli jen tak stála, a dívala se zamyšleně mezi stromy do tmy, kde před chvílí zmizel. 

Najednou, jakoby její nohy dostaly vlastní rozum, se samovolně rozešly tím směrem.

 Přikrčila se přede dveřmi domu a nasála vzduch. Cítila ho. Byl jistě vevnitř. A jistě moc trpěl. I ona, pokaždé cítila takovou zvláštní tíhu na hrudi vždy, když ho odmítla.

 Opatrně vstoupila dovnitř a zastavilo se ji srdce při tom pohledu. 

Alvar klečel na zemi, a jeho tělo, a tvář, bylo zkrouceno v bolestivé grimase. Musel nehorázně trpět.

 Všechny svaly měl napjaté k prasknutí a žíly na rukách, nohách i čele, se zbarvily rudou barvou. Čelisti měl pevně semknuté, ale i přes to, se skrze malý otvor mezi rty, mu draly ven výkřiky bolesti.

„Alvare." Zašeptala a po tváři se jí začaly řinout slzy.

 Nedokázala tomu zabránit. Pohled na jeho bolest, ji rval srdce.

 „Nechci, abys mě takhle viděla, Liliano." Procedil mezi zuby a zvrátil hlavu, v dalším návalu křeči. 

Vyděšeně sledovala, jak se jeho tělo znovu napjalo tak, že měla strach, že se snad všechny jeho kosti v těle derou na povrch. 

„Pane bože! Alvare!" přiskočila k němu a natáhla ruku. „Co..., co mám dělat?" zavzlykala bezmocně, „řekni, co mám dělat?" přikryla si ústa dlaní. 

Jeho pronikavé oči, byly plné smutku, když se na ní podíval. 

„Nemůžeš udělat nic, Liliano. Běž prosím pryč a nedívej se na mě. Přejde to..." Poslední dvě slova, už vykřikl a znovu se zkroutil do klubíčka.

 „Přejde to?" zopakovala po něm a nevěřícně zatřásla hlavou. 

Něco přeci musí udělat. Nemůže ho nechat tak trpět. Však ten pohled byl srdcervoucí. 

„Co mám dělat?! Co?!" lehce se dotkla jeho tváře, „nemůžu tě takto vidět, Alvare." 

Cítila, jak jeho tělo hoří, pod jejím dotekem. A prsty, jakoby jí projel elektrický proud.

 Několikrát se zhluboka nadechl a podíval se na ní. Malinko se uklidnil a zatřásl hlavou.

„Nic, Liliano. Nic, co bys chtěla, a co já potřebuji." Znovu zasténal a zvrátil hlavu dozadu.

 „Ne..., to..., to..." třásli se ji ruce, když ho vzala za ramena a čekala, až se na ní podívá, „to nedokážu. Nedokáži, se dívat, jak trpíš." 

Spolkla slzu a omámeně přejela prsty po jeho tváři. Zarazil se v pohybu a jejich oči se setkaly.

 Oba zhluboka oddychovaly, a dvě srdce tloukly tak mocně, že to přehlušilo i zvuk bubnů, ozývající se zvenku.