Liliana zavřela oči. Ležela na posteli a Alvarův pronikavý pohled, ji přímo propaloval. 

Cítila to pouto. Cítila touhu. Chtíč. Vášeň. I ona, si moc dobře uvědomovala jeho sílu, ale za žádnou cenu, si to nechtěla přiznat. Za žádnou cenu, se mu nechtěla podvolit. 

„Já..., já..." vykoktala tichým hlasem, podbarveným notnou dávkou vzrušení. 

Moc dobře věděla, že jestli něco neudělá. Jestli ihned neudělá cokoliv, podvolí se mu. Vzdá se jeho, i svojí potřebě a touze. Zatřásla hlavou na polštáři, a ve chvíli, kdy si to uvědomila, do široka otevřela oči.

„Ne! Já..." vydechla. Přikryla si ústa dlaní a vystřelila do sedu. A ještě než vyběhla ze dveří, zahlédla Alvarův bolestný a rezignovaný pohled. 

Zamířila podél zdi domu, mezi stromy tak, aby ji nikdo nespatřil. Unaveně si sedla na zem a opřela se o kmen stromu.

 Vůbec se nepoznávala. Tak moc, po něm toužila. Její tělo, jakoby nebylo ani její. Každičkým svým pórem, toužila po tom jediném. Aby ji vzal do náručí. Líbal. Hladil. Miloval. Ta touha byla tak silná, že měla kolikrát co dělat, aby se mu nevzdala.

Její rozum, zatím stále vítězil. Její tvrdohlavá povaha. Po dlouhé roky nastřádaný odpor, ke jménu Alvar Preston. A Teresino obvinění, které ji utvrdilo v tom, že vše co kdy slyšela, byla jistě pravda. To vše, bylo silnější, jak touha a síla pouta, která ji k němu táhla.

 „Liliano." Ozvalo se nad ní.

 „Běž pryč!" Neodvážila se k němu ani vzhlédnout. Strach, že by pouto bylo silnější, ji to nedovolil. 

„Proč? Nechceš to. Cítím, že toužíš po tom stejném, jako já, Liliano. Neodmítej mě...., prosím."

 Jen zatřásla hlavou k odporu. Nikdy mu to nepřizná. Nikdy.

„Ty..., ty..., to není pravda!" vykřikla náhle, s nahromaděným vztekem v hlase. Vzpomněla si na vše, co kdy slyšela o jeho sexuálním apetitu.

„Nech mě být! Teresa měla pravdu, viď?! Nikdy tě nedokážu uspokojit. Slyšela jsem zkazky o tvých sexuálních orgiích. Všechno je pravda, viď?!" Hlas ji přeskakoval do vysoké fistule.

 Vyskočila na nohy a bojovně se postavila proti němu. 

 „Kolik jsi měl naráz, v posteli žen, aby ses dokázal uspokojit? Tři, čtyři, pět?" Naštvaně mu šermovala prstem před obličejem. Ještě jednou se nadechla, jako by chtěla něco říci, ale zarazil ji jeho bolestný pohled.

 „Tři. Čtyři, nebo pět. Není to jedno?" zašeptal a ztěžka polkl, „Ano, Liliano. Něco na těch báchorkách bude, ale nemůžeš věřit všemu, co slyšíš. Ano! Měl jsem spousty žen. Spousty, jen abych zahnal hlad, smutek a bolest z osamění. A žádná..., žádná, z nich, mě nikdy, nedokázala uspokojit. Nikdy! Ani čtyři, nebo pět najednou v jedné posteli, jak říkáš. Nikdy, Liliano, rozumíš?!" Na moment zavřel oči a zhluboka se nadechl.

 „To dokáže, jen moje Luna." Dodal po několika dlouhých vteřinách ticha a otočil se k odchodu. Ta bolest na duši a na těle, byla nesnesitelná. 

„Nejsem zrovna žádný jelimánek a nejsem svatý. Ale od chvíle, co jsem tě našel. Co jsem si tě označil, již netoužím po žádné jiné ženě, jak po tobě."