Liliana stála v kádi vody a několik dívek z kmene, ji omývalo a natíralo vonnými mastmi.

 Vlastně si připadala jako ve zlém snu. Nedokázala uvěřit tomu, že ji k něčemu takovému, mohli donutit.

 Ale tak trochu, si připadala jako loutka, v Rebečiných rukou. 

I když i ona, pocházela s podobné vesnice, kde hrdě zapověděli všechny výdobytky civilizace, musela si přiznat, že jejich způsob života, se jí zrovna moc nelíbil.

Když ji Rebeka seznámila s jejich zvyky, udělalo se jí mdlo. Ale nejhorší bylo, že cítila, že nemá sebemenší možnost, se tomu jakkoliv vyhnout. 

Jednou pro ně byla jeho družka. Jeho Luna, byli pár, a neexistovala žádná výmluva, která by to mohla popřít.

Spojení muže a ženy, stvrzené poutem označení, bylo pro ně přímo posvátné. Vlastně se na ní všichni dívaly, jako kdyby přišla z jiné planety. Když vyslovila žádost o to, že by chtěla bydlet sama, ne s Alvarem, pomalu se zhrozily a uskočily stranou. 

„Nejsi nemocná?" ptali se nevěřícně. Dívaly se na ni, jako kdyby měla lepru.

„Tak proč nechceš bydlet se svým druhem?" Přišlo jim to zcela nepochopitelné. Nemožné. Přeci to pouto, je k sobě táhlo. Sílilo každým dnem. Museli po sobě toužit jak po citové, tak fyzické stránce. 

„To v žádném případě, nepřipadá v úvahu." Řekla ji potom Rebeka. „Jsi jeho družka. Musíš to pouto přijmout, Liliano. Jestli nechceš být vypovězena mimo vesnici, což mimochodem hrozí v takovém případě, tak se mu musíš podvolit."

 Chtěla ještě něco říci. Chtěla Rebece odporovat, ale Rebeka ji nepustila ke slovu.

„Jste spojeni poutem, Liliano. To nemůžeš nijak zlomit. A Alvar je alfa. A to ho v mnohém zavazuje. Ano..., je nejsilnější. Nejrychlejší, nejváženější. První a mocný, ale má také nejvíce povinností a závazků, vůči svému kmenu. Musí správně rozhodovat, ve prospěch všech. Musí je chránit a vést. A když najde svoji Lunu, je to navždy, jako u ostatních vlků, jen s tím rozdílem, že alfa trpí, pakliže spolu nejsou. Pakliže se od své Luny vzdálí, Liliano. Tím nemyslím, že odejde na druhý konec ostrova, ale pakliže ji ztratí, trpí nesnesitelnou bolestí. Trpí jeho tělo, i duše. Pakliže se Luna k němu nepřipoutá..., každé její odmítnutí, je pro něj bolestivé. Jeho tělo, i duše, začne pomalu zmírat zaživa."

Pak se na moment odmlčela, jakoby si potřebovala utříbit myšlenky. 

„A to já nikdy..., nikdy, Liliano nepřipustím. Jsme Alvarovi vděčni za mnohé. Za naše životy. Za náš šťastný život zde, na tomto ostrově. Je to jenom jeho zásluha, že jsme ještě tu. A nikdy..., nikdy mu za to nepřestaneme být vděčni. Takže...., udělám všechno..., všechno, co je v mých silách, abys konečně pochopila, že k němu patříš. Ať se ti to líbí, nebo ne." 

Liliana zavřela oči, při té vzpomínce.

 Do nosu ji praštila vůně masti, kterou ji ženy natíraly na tělo. Moc dobře věděla, co to znamená. Co obnáší, tato procedura, jen se z ní nedokázala nijak vyvléknout.