„Co tu chceš?" Dva vlci se proměnili ve svou lidskou podobu, a nenávistně, si Alvara měřily pohledem. 

Byly to dva beta válečníci z jejího kmene. Poznal to. Vypadali opravdu zlověstně. 

„Nejsi tu vítán. Nikdo, z tvojí smečky, tu není vítán."

 „Nechci vám ublížit. Není to nutné..., já jen, nemám na vybranou." Řekl Alvar a nevšímal si jejich opovržlivých pohledů. 

Otočil se na dívku. Stála s doširoka otevřenýma očima a dívala se na něj. Sehnul se, sebral ze země kus látky ležící opodál a zahalil ho do ní.

 „Jak se jmenuješ?" zašeptal. 

Potřeboval to vědět. Musel to vědět. Měl chuť obejmout její křehké tělo, a skrýt ho, na své mužné hrudi.

 „Liliana Vanthorpová." Špitla dívka.

 Evidentně také zmožena okamžikem. Zhluboka dýchala a nasávala vzduch.

 Alvar zavřel oči. Dcera Kornela Valthorpa? Nemohl tomu uvěřit. 

 Kornel Valthorp, byl alfa smečky z osady Wolf Hole. Pověst o něm, a o jeho smečce, se nesla krajem, zrovna tak jako pověst o té jeho, a o jeho zhýralosti. Na všem bylo trochu pravdy, a trochu nikoliv. 

On byl ovšem středem pozornosti dnes a denně, díky svému postavení, na rozdíl od něj. Kornel byl, zrovna tak jako celá jeho smečka, trochu podivný.

Jejich osada ležela hluboko v horách, a co věděl, čítala dvacet dva členů, včetně dětí. Na vlčí smečku, docela úctyhodný počet. Jenže Kornel svou smečku vedl starým způsobem. Odmítl využívat jakékoliv civilizační prostředky, k jejich životu. Živili se výhradně lovem, a uctívali prastaré hodnoty. 

Náčelník Kornel. Tak si nechal říkat, a jeho smečka ho uctívala, jako boha. Své děti, vychovávali v lesích a na lukách a stranili se lidí. Dolů do města, chodily pouze v nejnutnějších případech.

 Alvar se ještě jednou sklonil k dívce a zavětřil. Úplně se mu z té vůně, zatočila hlava. Ještě jednou, se sklonil k jejím rtům a letmo ji políbil. Dva válečníci se hnuli, ale zastavil je dívčin pohyb rukou. 

„Vrátím se." Zašeptal a pohladil ji po tváři.

„To bychom ti neradili," ozvalo se mu za zády, „to si rovnou zamluv místo na hřbitově." Z jejich tváří, bylo znát, že to bylo řečeno zcela vážně. Čistá a nefalšovaná nenávist, čišela z jejich pohledů. 

Dívka jen zatřásla hlavou k odporu. Bylo vidět, že se pere sama se sebou. Prala se v ní, po roky živená zášť, k tomuto muži a touha, po svém alfovy. Také to cítila. Poznala, že on, je její alfa. On a nikdo jiný.

Ale až do toho polibku, si nebyla jistá. Do toho polibku, doufala, že tomu tak není. Cítila samozřejmě jeho vůni, která pro ni byla jako afrodisiakum. Cítila i chvění, které se rozlévalo po celém jejím těle, ale až ten polibek ji utvrdil v tom, že je to tak. 

Tak moc toužila po tom, potkat již konečně svoji spřízněnou duši, ale zrovna on? Alvar Preston?

 Zkazky o něm, se dostaly až k nim. O jeho zhýralém životě, si vyprávěli po večerech u ohňů, co by špatný příklad, mladým mužům. Jeho pověst, ho zdaleka předcházela. Slyšela toho tolik. Tolik špatného, a z jejího pohledu, snad i zvrhlého, že tomu někdy nemohla ani uvěřit.

„Vrátím se." Řekl ještě jednou. 

Naposledy pohladil pohledem svoji Lunu, přeměnil se ve svou vlčí podobu, a ztratil se mezi stromy.