Když Alvar s Lilianou dorazily do vesnice, byla již tma.

 Uprostřed vesnice plápolal oheň, a okolo něho sedělo několik lidí. Všichni už na ně čekali.

 Všichni muži, včetně jeho bratrů, kouřili dýmku a ženy připravovaly obydlí, pro nově příchozí. Po bouřlivém přivítání, se Alvar otočil na Lilianu.

 „Chtěl bych ti představit Ludovíta, náčelníka kmene a jeho ženu Rebeku."

 Liliana si nervózně změřila oba pohledem. Oba byli možná jen o pár let starší, než Alvar a vypadali velmi zamilovaně. 

Všichni ji tu vlastně připadali, jako z jiného světa. Jako kdyby se civilizace nedostala až sem, na tento ostrov. 

Musela si přiznat, že i oni žily odlišným způsobem života, ale tato komunita, ji přišla prazvláštní. Jako kdyby zamrzly před sto lety. 

Chodili bos a skoro nazí. Muži jen v plátěných šortkách nad kolena a ženy v sukni a jejich ňadra, zakrýval jen tenký proužek látky a mnoho z nich neměla ani ten.

 „Tvůj dům je připraven, Alvare. Je tak, jak jsi ho opustil," usmál se Ludovít, „ jen ho ženy uklidily a připravily na tvůj příchod. A tvé družky." Pohodil rukou za záda, na jeden z dřevěných, kruhových chalup.

 Tvé družky? Ozvalo se Lilianě v hlavě, a najednou ji došlo, že si snad myslí, že s ním bude bydlet v jedné místnosti.

 „To..., to bude asi omyl..." vykoktala, „nemůžeme bydlet spolu." Vyděšeně se podívala na Rebeku. 

Ta se však jen usmála a změřila si ji pohledem. 

„Proč ne?" zhluboka nasála vzduch, naklonila se nad Lilianu a zavětřila. „Proč ne, když jsi jeho družka. Označil si tě. Cítím to. Tvé místo, je po jeho boku, a nikde jinde."

 „Ale já..., nemůžu s ním přeci spát v jedné..."

 „Posteli?" přerušila ji Rebeka, „ tak to budeš muset. Jeden dům. Jedna postel. Jestli nebudeš spát s ním, tak jedině venku. Před domem. To bych ti ale nedoporučovala. Divoká zvěř, by tě mohla roztrhat. Venku je večer absolutní tma, Liliano. Žádná pouliční světla. Nic. A když uhasne oheň, tak..." odmlčela se a mrkla na Alvara. 

Pak se zadívala na Lilianu a změřila si ji zkoumavým pohledem.

 „Tady žijeme trochu jinak, Liliano. A ty to budeš muset respektovat, ať se ti to líbí, nebo ne. A tvůj oděv..." zatvářila se dostatečně znechuceně a zděšeně, když se dotkla látky Lilianiných šat.

 „Takto se tu ženy nestrojí. Můžeš v tom vůbec dýchat? Připravily jsme ti samozřejmě i přiměřený oděv, který budeš nosit." 

„Ale to, to po mě nemůžete chtít. Nechci..." zajíkla se Liliana. 

„Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi víti. Nemáš na vybranou. Náš ostrov. Naše pravidla. A spojení muže a ženy, je pro nás posvátné. Pakliže muž, najde svoji družku, je to pro nás něco jako zákon. Spojení stvrzené označením, je pro nás svaté. A teď pojď, odvedu tě do vašeho domu, a seznámím tě s pravidly, které musíš dodržovat." 

Vzala zmatenou Lilianu za ruku, a ještě jednou mrkla na Alvara.