Liliana se na sebe zamračila do zrcadla. Vůbec se jí situace, ve které se ocitla, nelíbila. 

Již týden, bydlela v jednom domě s mužem, o kterém nechtěla dříve ani slyšet. O kterém byla přesvědčena, že ho nenávidí. Že si o něm myslí jen to nejhorší.

 Ale měla pocit, že poslední dobou, nerozumí sama sobě. Sama sebe přistihla, že ji den ode dne, jeho netečnost vůči její osobě, značně rozlaďuje. Vůbec si jí nevšímal. Jako kdyby byla vzduch.

 Celé dny, trávil v kanceláři a pracoval. Ani u večeře, která musela probíhat striktně v osm hodin, o ní nezavadil pohledem. 

A když se náhodou, s jeho pohledem setkala, měla pocit, že je bez zájmu, a jako kus ledu. Přistihla se, že je z toho nervózní. Že ji to není milé, jak si sama sobě nalhávala. A že ji to vlastně docela vadí. 

Sházela ze sebe oblečení a naložila se do vany plné horké vody.

Až sem, slyšela smích, z obývacího pokoje. Zavřela oči a snažila se myslet na něco jiného. Ale kdykoliv slyšela Alvarův hlas, zpozorněla a srdce se jí rozbušilo jako o závod. 

Vůbec tomu nerozuměla. Nerozuměla své mysli, ani svému tělu, které si v jeho přítomnosti, dělalo, co chce. Srdce ji bušilo, krev se jí vařila v žilách a zoufale se jí pokaždé nedostávalo vzduchu. 

------

Alvar do sebe kopl už několikátou sklenici whisky a zadíval se do krbu. 

Snažil se Lilianu ignorovat, jak jen to šlo, ale dalo mu to více práce, než si dokázal představit.

Její vůně, která byla na každém jeho kroku, ho pomalu ničila. Tíže jejich pouta, byla pro něj utrpením. Nedokázal myslet na nic jiného, jak na ní. 

Jeho tělo, i mysl spojené s jejím, cítily každičký záchvěv její duše. Její zloby. Nenávisti a zášti.

Ale musel si přiznat, že poslední dobou, cítil i něco jiného. Úzkost. Obavy. Rozechvění. Kdykoliv se k ní přiblížil, srdce se jí rozbušilo tak divoce, že to slyšel přes celou místnost.

 A když se na ní podíval, sotva popadala dech. Byl z toho už na pokraji svých sil. Zoufale si přál, aby se něco stalo. Cokoliv.

 Nedokázal si představit, jak dlouho může vydržet tuto situaci. Mít pod nosem a na očích svoji družku a nemoci se ji dotknout. Nemoci ulevit svému tělu i duši. 

Nalil si ještě jednu skleničku a zaposlouchal se.

 Slyšel, jak si napustila vanu a slyšel i, jak se stékající voda, dotýkala jejího těla. Pomalu z toho šílel.

Poslouchal, jak její srdce divoce bije. Její dech. Cítil její vůni. Zavřel oči, a najednou si uvědomil, že to ustalo. Zpozorněl. 

Pak na sucho polkl a několika rychlými kroky, vyběhl schody. Rozrazil dveře jejího pokoje a vběhl do koupelny. 

„Můj bože!" vykřikl a vytáhl její bezvládné tělo z vany.

 Pomalu šílený strachy ji odnesl na postel. Ještě nikdy, neměl takový strach, jako nyní. Celý se třásl a přes svůj zrychlený dech a zjitřenou mysl, si ani nevšiml, že se pohnula. 

Sklonil se k ní, zhluboka se nadechl a vdechl do jejích úst ve chvíli, kdy otevřela oči. 

Liliana se ho s leknutím přidržela okolo krku a snažila se popadnout dech. 

„Můj bože! Myslel jsem, že zešílím strachy." Vydechl Alvar, pár centimetrů od její tváře. 

Oba zprudka oddechujíc, se na sebe dívaly, jako kdyby se viděli poprvé v životě. A jako kdyby ani jeden, najednou nevěděl, co udělat.

 „Já..., já..., asi jsem usnula..., já..." koktala Liliana zmateně. 

Ještě před chvílí,  se urputně přesvědčovala o tom, jak ho nenávidí a najednou ji drží v náručí.