Liliana vstoupila, do Alvarovy kanceláře. 

Nakonec musela dát Rosalii za pravdu. Nic jiného, jak jít za ním, ji nezbývalo.

 Stál u okna, ve svém dokonalém obleku a vypadalo to, že si jí ani nevšiml. Rozpačitě se rozhlédla kolem. Měla chuť, se otočit a utéct, ale její tvrdohlavost, ji to nedovolila.

„Je to tvoje práce..." vyhrkla najednou, dívajíc se na jeho záda, „to ty, jsi zařídil, abych neměla kam jít. Proč?" 

„Proč?" odvětil a otočil se, „protože můžu." Změřil si ji pohledem.

 Z jeho pohledu, nedokázala určit, co si myslí. Najednou byl jeho pohled studený, jako led.

 „Co..., co po mě chceš, kruci?!" vyprskla a měla co dělat, aby zadržela slzy. 

„Co po tobě chci, Liliano?" naklonil hlavu na stranu. V tom zazvonil telefon.

„Teď nemám čas, Karlo. Přesuňte tu schůzku na jindy." Zavrčel do telefonu a zavěsil.

„Jsi moje Luna. Moje družka, to se nedá nijak zvrátit, Liliano. Nicméně respektuji, že mne nechceš. Dávám ti volnost. Můžeš si dělat, co chceš. Jen..., mám jednu podmínku..." 

Jeho pronikavé oči, se do ní zabodly. Měla pocit, že vidí, až na dno její duše. 

„A jakou..." špitla a nervózně přešlápla z nohy na nohu. 

„Budeš bydlet tady, abych tě měl pod dohledem." 

Liliana zuřivě zavrtěla hlavou k nesouhlasu.

 „Proč?...to..., to nemůžeš..." vyhrkla. Jen se usmál a znovu se otočil k oknu. 

„Jak jsem řekl, protože můžu. A také proto, že nic neudělám s tím, že jsi moje Luna. Máš dvě možnosti, Liliano. Buď se vrátíš, odkud jsi přišla, nebo přistoupíš, na mé podmínky."

 Liliana, zůstala stát jako opařená. Díval se z okna, a vůbec si jí nevšímal. Vypadalo to, že snad úplně zapomněl na to, že je tady. Srdce ji bušilo jako o závod. Najednou nevěděla, co má dělat.

 Nechce se přeci vrátit. Nemůže, se vrátit. A už vůbec nechce, aby se k ní choval takto. Nebo ano? Však po ničem jiném netoužila, než aby ji dal konečně pokoj. Tak proč je z jeho lhostejnosti, tak vykolejená? 

„Tak..., tak dobře. Souhlasím." Řekla nakonec tiše. Nic jiného, ji ani nezbývalo.

„Čekal jsem to," řekl, a znovu se na ní otočil, „Rosalie ti ukáže tvůj pokoj. Seznámí tě s domovním řádem a pravidly, které musíš dodržovat." Pak sedl za stůl a vzal do ruky sluchátko.

 „Ještě něco?" řekl, když se neměla k odchodu, „mám dost práce, tak bych byl rád, kdybys opustila moji kancelář." 

Liliana jen zalapala po dechu a přešlápla. Do očí ji vhrkly slzy. Polkla, aby je zahnala a vyrazila ze dveří. 

Alvar unaveně mrštil sluchátkem o stůl a opřel se do opěradla židle. Vůbec se mu tato situace nelíbila, ale neměl na vybranou. 

Jeho bratři měli pravdu. Je alfa. Nemůže se plazit po kolenou před někým, kdo ho nechce. I když on, by to tak rád, pro její lásku udělal.

 Pouto označení zcela drtilo jeho smysly. Bylo to snad ještě horší, než když byl sám. Když ji ještě neznal, jenom po ní toužil. 

Za to teď, její přítomnost ho vyváděla z rovnováhy. Její vůně, ho celého spalovala. A pouto jejich označení, ho k ní táhlo. K ženě, která ho ze srdce nenávidí, a nechce.