Alvar si přivinul spící dívku do náručí. Cítil se tak šťasten, jak už dlouho ne.

 Tak dlouho ji hledal. Tak dlouho, byl sám. Již ani nedoufal, že ji někdy najde, a najednou leží vedle něho. 

Pohladil její spící tvář. Označil si ji. Žádný vlkodlak, nemůže pochybovat o tom, že k němu patří. Byla jeho. Navždy. 

Jeho majetnické pudy, umocněné dlouhou samotou, se vydraly na povrch. Již se ji nehodlal vzdát. Patří k němu. Patří sem. Vedle něho, je její místo. Tady, a nikde jinde.

Jeho nadpřirozený sluch, uslyšel z obývacího pokoje hlasy. Poznal, že se Rosalie, snaží z jejich domu vykázat Teresu. Jeho noční můru.

 Natáhl si kalhoty, a seběhl dolů. 

„Nejsi tady vítána, Tereso. Alfa, již našel, svoji Lunu." Říkala zrovna pevným hlasem jeho sestra, a postavila se mezi ní, a schody do patra.

 „Je to pravda. Měla bys jít." Přidal se Ian a zavětřil. 

Poznal též, že jejich alfa již našel, co hledal. A že se dokonce označil. Všichni to poznali. Cítili to. Jako všechno, od té doby, co se stal jejich alfou. 

Byli napojení na emoce svého alfy. Cítili každý záchvěv jeho bolesti i štěstí. A konečně jim svitla naděje, že po dlouhých letech, se snad jejich alfa usadí. A jeho emoce, je nebudou den co den, a noc co noc, trýznit. Milovali ho. A tak moc mu přáli, aby konečně našel, co hledá. Aby byl šťasten.

 „To bych se na to podívala. Nejsem vítána?!" vyprskla Teresa, ve chvíli, když Alvar vstoupil do dveří. Dala ruce v bok a pohodila hlavou, jeho směrem.

 „To jsem ti byla dobrá, když jsi byl sám, co?" vyprskla, rudá vzteky. 

„Je mi to líto, Tereso. Nikdy jsem ti nesliboval nic, z čeho bys mohla soudit, že máš na mě právo." Řekl Alvar klidně. 

Nechtěl ji ublížit. Ale znal ji moc dobře. Tolikrát, se ji snažil vysvětlit, že je konec, jenže ona to vůbec nebrala v potaz.

 „Líto..., phe! Když sis potřeboval zašukat, to ti byla Teresa dobrá..." vyprskla.

 A pak se její oči, stočili za Alvarova záda. V očích jí zaplály plamínky nenávisti. Na schodech stála Liliana a nevěřícně sledovala, to divadlo.

„Zmlkni, Tereso!" okřikl ji Ian. Cítil obavy svého alfy.

 „Ty mi nemáš co poroučet!" vyprskla jeho směrem, a zadívala se do překvapených, Lilianiných očí.

„Ano! Šukal se mnou tolikrát..., a tak..., o čem se ti ani nezdá." Cedila skrz zuby, evidentně potěšena, její reakcí.

 „Nemáš ani zdání, co se mnou dělal, a sakra se mu to líbilo. A ne jenom se mnou..., nedokážeš ho uspokojit. Ani já, to nedokázala. V jeho posteli, se vystřídalo tolik žen, že nemáš ani zdání, holubičko! Doufám, že nejsi žárlivá a ráda se dělíš, až si do vaší postele, přizve pár krasavic na pomoc." Zašklebila se na ní.

 Ale hned vzápětí, se ustrašeně přikrčila. Poznala, že přestřelila. Alfův rozzuřený výraz, ji v tom utvrdil. 

„Zmiz hned..., z mého domu. Nebo toho budeš setsakra litovat!" procedil skrz zuby.

 Teresa udělala několik kroků vzad, a ještě než zmizela, se s nenávistným výrazem ve tváři, podívala na Lilianu. 

Alvar se otočil na svoji družku. Zalapala po dechu, a ustoupila o krok. 

Zavřel bolestně oči. Tohle nechtěl. Nechtěl ji vystavit hněvu, jeho zhrzené milenky. 

„Vyslechni mě..." zašeptal a ztěžka polkl.

Liliana jen zatřásla hlavou k odporu a po tváři, ji stekla slza. Pak se podívala do jeho tváře, zkřivené do bolestivé grimasy a vyběhla ze dveří.

Nesnažil se ji zadržet. Věděl, že ji musí dát čas. Unaveně se sesunul do křesla a přikryl si tvář dlaněmi. 

Po tváři mu stekla slza, a bylo mu jedno, že ho všichni pozorují. Bylo mu jedno úplně vše.