Flaidé spoutala upírovy ruce kovovými pouty. Okovy na nohou mu nechala a odpoutala ho ode zdi. Byla tak soustředěná na to, co dělá a nervózní, že si vůbec nevšimla, jak se upír tváří.

A Nolan měl co dělat, aby se nerozesmál nahlas. Ta dívka se mu zdála roztomilá. Snažila se stále tvářit jako velká holka a jak se mu zdálo, slovník převzala od bratrů, ale byla tak zranitelná. A ani o tom nevěděla. Zřejmě byla přesvědčena, že ho má ve své moci, ale bylo to zcela opačně. Kdyby chtěl, už by zde dávno nebyl. Jenže se tak dobře nebavil už tak dlouho, že se rozhodl si to vychutnat co nejdéle.

Poslušně se tedy odpoutal ode zdi a pomalým krokem se za jejího doprovodu rozešel ke dveřím přilehlé koupelny. Nezapomněl při tom samozřejmě předstírat únavu a vyčerpání z hladu.

Šoural se krok za krokem, co mu železné okovy dovolili, a dával si sakra bacha, aby neudělal moc rychlý pohyb. Měl totiž obrovskou sílu. A to takovou, že kdyby jen maličko zabral, roztrhl by okovy, kterými byl připoután ke zdi už dávno. Zrovna jako tato pouta, proto musel dávat pozor, aby se nezapomněl.

„Počkej, poklade..." zaskuhral a zapotácel se, jako by ho právě přepadly mdloby. Bezděky se chytl své věznitelky, aby neupadl vysílením, „Nemůžu tak rychle. Pouta mi to nedovolí..., a pak..., jsem hlady zcela vyčerpán." Z pod svých dlouhých, černých řas zkontroloval její výraz. Byl zvědav, jak na ni jeho herecký výkon působí. A zřejmě ano. Byl na sebe sakra pyšný.

„Ach...," vydechla zmateně a zpomalila. Soucitně ho chytla pod paží a vedla ke dveřím. Pak otevřela a navedla ho dovnitř, „tak..., počkám za dveřmi..." vyhrkla rozpačitě a otočila se k odchodu.

„No..., obávám se, poklade, že mě budeš muset otevřít pouta..." zvedl sepnuté ruce, aby ji naznačil, že tak svou potřebu nebude schopen uskutečnit.

„Tak na to zapomeň! Nepustím tě!" Zamračila se na něj.

„Pak mi tedy budeš muset pomoct..." pokrčil ledabyle rameny a kývl hlavou dolů, ke svému rozkroku.

„Po..., pomoct? Jak to myslíš pomoct?" vykulila oči a zrudla jako rajče. Podívala se do jeho obličeje a pak k jeho rozkroku s takovým výrazem, že se musel Nolan kousnout do tváře, aby nevybuchl smíchy.

„Jednoduše, poklade..., zkrátka mi rozepni poklopec a stáhni kalhoty. Sám toho nejsem schopen, když mě nechceš rozvázat." Kývl hlavou a ztěžka si povzdechl. Pak se zapotácel tak, až Flaidé nahlas vykřikla, a znova ho chytla za paži.

„Co..., co je ti?"

„To nic, poklade..., to jen ten hlad..." znovu mistrně zaskuhral, „Už jsem nejedl několik dní, víš?" Opět zkontroloval výraz jejího obličeje. Byl opravdu dobrý herec, jen co musí uznat. Tvářila se skoro vyděšeně a bylo jen otázkou času, kdy se mu sama nabídne, jako večeře, „To ale není tvá starost, poklade. Jsem jen tvůj vězeň, tak přeci nemůžu žádat nějaká privilegia. Jsem si toho vědom. Nyní ale prosím..." opět kývl ke svému rozkroku, „Pomůžeš mi?"