Nolan se zhluboka nadechl a zavětřil. I kdyby neslyšel každé slovo, které nahoře padlo, poznal by, že ten kdo vstoupil do místnosti, byla žena. Její vůně se mu zdála osvěžující. Vzrušující a tak čistá. Vůni ženského klína, nikdy odolat nedokázal.

Nedal na sobě ale nic znát. Stále visel bez hnutí, a když rozsvítila a přistoupila před něj, i přes hrubou látku pytloviny, ji spatřil. Sice rysy její tváře nebyli tak čisté, ale skrz porézní látku spatřil alespoň náznak toho, že je velmi krásná. A mladá.

Lehce se zatřásl vzrušením, když ucítil vůni krve. Bez pochyby měla své ženské dny, a na něj to i po dlouhých tisíciletích, působilo stále stejně. Nemohl si pomoci, ale i když ji viděl jen opravdu mlhavě, někoho mu připomínala. Pak ale zahnal vzpomínky a ušklíbl se sám pro sebe. Cožpak by bylo možné, aby se na zemi mohla vyskytovat alespoň jedna rodina, kde by v průběhu let neošukal přinejmenším jednu ženu z rodiny? Určitě mu připomínala tedy nějakou z jeho minulých milenek.

Všiml si, jak se před něj postavila. Na moment ztuhla, ale slyšel její splašený dech. Dívala se na něj se zaujetím a zkoumavě a jeho napadlo, že jistě bude možná první muž, kterého vidí polonahého. Byl totiž bos a do půl těla nahý. Trojice Lamfordů ho zastihla totiž ve chvíli, kdy se ve zdejším nevěstinci připravoval na to, že přefikne několik místních děvek. Už za to by je nejraději vykastroval.

Dívka vztáhla ruku a lehce se dotkla jeho nahé hrudi. Téměř vykřikl, protože měl pocit, že jím snad projel elektrický proud. Ještě nikdy v životě pro něj nebylo tak obtížné, předstírat mdlobu.

Lehce přejela rukou po jeho prsou a zabořila prsty do chloupků na jeho hrudi. Fascinovaně sjela po jeho pekáči buchet na břiše a pak uslyšel její tlumený, udivený povzdech. Zpod tenké látky jeho kalhot, totiž musela moc dobře spatřit jeho vzrušení.

Pak se náhle odtáhla a Nolana přepadlo zklamání. Snad by se ani nebránil, kdyby se rozhodla se seznámit i s tím, co se právě nachází v jeho kalhotách. Ne, téměř stoprocentně by se nebránil, tím si byl jistý.

„Klidně pokračuj, poklade...," ozvalo se náhle zpod pytle a Flaidé vyděšeně vykřikla.

„Fuj!" vydechla udýchaně, když uskočila stranou, „To jsem se lekla! Jak to, že nejsi v limbu?!" Zamračila se na hlavu v pytli a složila si ruce na prsou.

„Jo, tak se omlouvám..." ozval se zase jeho sarkastický hlas, „Kdybych věděl, že se mi tu bude nějaká krasotinka chtít dostat do kalhot, nechal bych se sporýšem nakrmit zcela dobrovolně."

„Phe! Ještě nikdy jsem neviděla tak arogantního upíra! A jak jsi vůbec mohl vědět, že jsem žena?! Co kdyby se ti dostával do kalhot nějaký muž?" Vyštěkla na něj naštvaně. Ten chlap ji štval tak moc, a to ho ještě neviděla.

„Ne že bych byl nějak zaujat proti čtyřprocentní menšině, ale věř, že to bych poznal. A pak..., cítím tě, poklade. A cítil jsem tě až ze shora."

„Vím, že vy upíři jste arogantní zmetci, ty ale jistě všechny daleko převyšuješ!" vyprskla na něj.

„Co je arogantního na tom, když řeknu, že tě cítím?" lehce pokrčil rameny, což ji ale ještě více dopálilo. Moc dobře slyšela jeho jízlivý podtón hlasu, „Miluju vůni krve, poklade. A jak jsi správně řekla..., právě slintám blahem."