„Takže ..., jaký je důvod, že ten krvepijce dole ve sklepě, ještě žije, brácho?" Zašklebil se Slain na svého staršího bratra.

Bylo už dávno po večeři a všichni seděli v obývacím pokoji. Tristan se Slainem a Robinem popíjeli z lahve whisky. Emma před krbem pletla už několikátý pár ponožek a Flaidé seděla nad knihou, ale vůbec nevnímala, co čte. Neustále se uraženě mračila na své bratry. Mezi tím ještě běhal jejich starý majordomus Ludvík a popoháněl služebnou k úklidu.

„Jo jasně..." přidal se Robin, „Pokud vím, ještě jsi neuvědomil ani představeného spolku..., znamená to snad..., že máš pocit, že zrovna on...?" Podezřívavě povytáhl obočí na Tristana, který do sebe obrátil obsah skleničky a povzdechl si. Jeho bratři měli pravdu, jakýsi důvod k tomu, proč je ještě naživu tu opravdu byl. Ovšem stále ještě nevěděl, zda oprávněný.

Každý upír, kterého kdy chytili, zavřeli do sklepa a usmrtili. I když zabít upíra, nebylo tak snadné. Jediná možnost byla, když byl oslaben výtažkem ze sporýše, vrazit mu kůl z cedrového dřeva, rovnou do srdce. Po té také musel každý Lamford oznámit jeho smrt, nebo jeho zajetí, Godiasovi, představenému Lamfordů. Ovšem ani jedno zatím Tristan neučinil. A to bylo poprvé od doby, kdy převzal otěže po svém otci.

Jeho tec býval jedním z nejlepších lovců upírů. Učil je všemu, co by měli znát, ovšem nebyl jako ostatní. Nebyl fanatik jako někteří, ale zcela realisticky uvažující člověk. A právě onu vlastnost, naučil i Tristana.

Jeho tec, Gerald Cambell, byl zastáncem toho, že každý tvor má právo na život. Honbu na upíry, která už po staletí některé lovce zcela pohltila, označil za barbarství. I když souhlasil s tím, že některé je třeba usmrtit. Zabil mnoho nemrtvých, ale také jich mnoho nechal žít. Tím se od ostatních Lamfordů ovšem lišil, a bylo jisté, že kdyby se to rozneslo, byl by ze spolku vyloučen. Krédo Lamfordů totiž znělo: Mrví upír, dobrý upír.

„Nejsem z toho právě nadšený..." pokrčil Tristan rameny a zamračil se, „Ale ano, mám pocit, že právě tenhle arogantní zmetek, je ten, o kterém otec mluvil." Jeho bratři udiveně vykulili oči a Emma opodál aniž by však zvedla hlavu od pletení, souhlasně přikývla.

Ona jediná totiž onoho zmetka, jak říkal její vnuk, opravdu znala. A už hodně dlouho. Bylo tomu dlouhých šedesát let, kdy prožila několik krásných chvil právě s ním. Ano, Nolan McKinnon byl dozajista proutník. Ale neodolatelný. Nedokázala mu odolat žádná žena, a nedokázala to ani ona. Ovšem ani její matka a několik dalších generací před ní. Svedl každou, na kterou se podíval, ale k žádné nepocítil víc, než jen chtíč. Po několika krásných a vášnivých nocích vždy zmizel, hledaje další ze svých obětí.

Jistě, byl jedním z nejstarších upírů na světě, ale nebyl lidskému tvoru nebezpečný, pakliže ho neohrožoval. Nezabíjel ze sportu a naučil se své potřeby krotit. To Lamfordi z něj udělali krvelačnou zrůdu, nic víc. Byl jistě silný a mocný, ale dokázal se ovládat, pakliže neměl důvod zabít.

A právě to, věděl i Gerald. V Nolanovy McKinnonovi viděl spojence. Vždy říkal, že pakliže ho dokážou přesvědčit ke spojenectví, dokážou tuto dlouhou a nekonečnou válku mezi druhy zastavit. S ním, jako se spojencem, prý dokáží udržet mír mezi lidmi a upíry, protože právě McKinnon, byl i mezi upíry nejváženější.

„Phe..., to si děláš prdel?!" vyprskl Robin smíchy, „Slyšel jsi o něm, že před ním žádná žena si není jista? Prej se propíchal stoletími, jako žádný druhý upír. Všichni jsou tak nějak více nadržený, ale on je teda třída, brácho!" Smál se, až se za břicho popadal. Flaidé natáhla uši, aby ji neuniklo ani slovo z toho, co bratři říkali.

A Emma musela také potlačit úsměv. Však měl Robin pravdu. Jistá si nebyla před ním žádná. Ani tehdy ona. A ani nechtěla být.