Když Nolan vstoupil do obývacího pokoje rezidence Cambellových, Tristan se Sophií na něj udiveně pohlédli. Takhle brzy zpátky nikdy nebýval. Ale i Nolan byl překvapen, že jsou oba zde. Bylo totiž pravdou, že poslední dobou všichni většinu času trávili na Sheadbloudu.

Nolan se dokonce rozhodl neobývané pokoje levého křídla jeho hradu renovovat. On se Sophií obývali jen pár hradních místností, které také měli renovované, ale ty, které neobývali, měli ještě středověký nádech. To znamená bez luxusu dnešní doby a bez koupelny a záchodu.

A jelikož se Tristan se Sophií rozhodli, že se vezmou, bylo tedy nasnadě, že svůj hrad bude muset nechat přizpůsobit dnešní době, a hlavně připravit na nové příbuzné. A s tím překvapivě neměl Nolan žádný problém. Oba byli moc dlouho tak sami, že své přátele přijali za novou rodinu velice ochotně a rádi.

Ale byla tu ještě jedna věc..., Nolan se do přestavby svého hradu pustil s takovou razancí, až i Sophie zůstala v udivení. Její bratr sice nic neřekl, a bylo ji jasné že by to ani nepřiznal, ale Sophie měla podezření, že to tak trochu dělá kvůli Flaidé. Sice si stále žádné city nepřiznal, ale jako by to dělal jaksi podvědomě.

„Nevěděl jsem, že jste zde..." Vydechl Nolan, když vstoupil do obývacího pokoje.

„Však na Sheadbloudu není trochu klidu. Je tam teď tolik dělníků, jako kdybys měl v plánu ho srovnat se zemí a postavit znovu." Zašklebila se Sophie na bratra, „A jak to, že ty už jsi zpět?" Povytáhla překvapeně obočí.

„Neměl jsem dnes náladu..." zabručel a šel rovnou k baru.

„A kde máš auto? A Slaina?" Naklonil se Tristan z okna.

„Jsem snad jeho chůva?" nakrčil naštvaně nos, „Nepřijel jsem, ale přiletěl." Hodil do sebe obsah sklenky.

„Ach tak...," nedalo to Sophii, „Ty jsi vážně dnes ani nevyužil služeb nevěstince? Jsi v pořádku, Nolane?"

„Ještě ty s tím začínej!" vyštěkl na ni tak, až se Sophie lekla. Takhle se totiž nikdy nechoval, „I ty dvě děvky se mě ptaly na to samé, kruci!" hodil po ní plamenným pohledem, „Co je do prdele na tom, že jsem dnes neměl zkrátka chuť ty děvky ošukat?!" Skoro křičel a rozhazoval rukama a Tristan se Sophií, jelikož ho takového neznali, zůstaly němě zírat. Koukali na něj téměř s otevřenou pusou.

„No..., nic na tom není, samozřejmě..." pokusil se ho uklidnit Tristan, „Jen jsme o tebe měli obavy. Zkrátka je to u tebe neobvyklé..., ehm..." Odkašlal si.

„Kolik je sakra hodin?" Přešel jeho poznámku Nolan a zastavil se v pohybu, když už po několikáté přešel obývák sem a tam.

„Proč? Půl dvanácté..., teprve..." odpověděla Sophie. Konečně ji totiž došlo, co se s jejím bratrem děje.

Jak ale moc dobře věděla, stejně si Nolan nic nepřizná. Žárlil evidentně tak, že dokonce ani na děvky už neměl chuť. Dle všeho byl žárlivostí bez sebe a nevěděl si rady sám se sebou.

On totiž stále nevěřil, že je lásky schopen. Byl přesvědčen, že milovat nedokáže, protože kdyby ano, už by při nejmenším jednou zplodil dědice. Takže nikdo a nic, mu nedokáže vyvrátit, že to, jak se nyní cítí, je jen nějaká indispozice.