Nolan McKinnon stál u okna svého starobylého sídla a díval se do temné noci. Jejich sídlo, hrad Sheadbloud, byl starobylí hrad, který byl vůbec nejstarším postaveným hradem v Evropě. Byl postaven už kolem roku 300 n. l. a on sám osobně dohlížel na jeho stavbu. Všude, kam jeho oko dohlédlo, patřilo jemu. A byli doby, kdy mu patřila půlka Evropy.

On i jeho rodina spatřily světlo světa v dobách starověku, tedy v době 3300 let př. n.l.

Zažil starověk, stěhování národů. Ranný, vrcholný i pozdní středověk – Renesanci i ranný Novověk. Moderní dějiny a nyní se nacházel v 21. století.

Sheadbloud nechal postavit na místě, kde žil celý svůj dlouhý život. Původně dřevěnou, pak kamennou tvrz, nechal přestavět na nádherný a monstrózní hrad, který jim už několikrát za život, poskytl bezpečí.

Jejich rodina čítala původně deset členů, a nakonec zbyli jen oni dva. Všechny, tajemný Godias, který jak si byl jist, musel být také nemrtvím, jako oni, a ne obyčejným člověkem, jako Lamfordi, dokázal zlikvidovat.

Už v dobách středověku, se totiž Godias objevil poprvé, když zabil jejich rodiče. A do dnešních časů, pak postupně i jeho čtyři bratry a dvě sestry.

Právě proto také souhlasil s Tristanovým plánem, Godiase zničit. Poznal, že jejich rodina je jako jedna z mála Lamfordů nakloněna k míru mezi nimi a lidmi.

A jak se zdálo, byl Godias značně vypočítavý a chytrý. Ani Lamfordi neměli tušení, že musí být nemrtví. Však Tristan nemohl uvěřit, že se s ním setkal už ve středověku. Sic ho nikdy, nikdo neviděl.

„Ty jsi dnes doma?" Ozvalo se ode dveří, když do pokoje vstoupila Sophie, „A proč jsi po tmě?" Přistoupila až k bratrovy a položila mu ruku na rameno.

„Nemám dnes náladu na nikoho. Ani na ženské, ani..."

„Tak to je vážné, bratříčku..." pokusila se Sophie zažertovat, ale Nolan poznal, že ji do smíchu moc není. Však právě hlavně kvůli ní, zůstal doma.

Nolan totiž věděl. Cítil a byl si jist, že Sophie se trápí z jednoho prostého důvodu..., protože se zamilovala. Ona, Původní.

A že její láska byla opravdová, se nedalo popřít. I kdyby oba sebevíc chtěli, nešlo to. Legenda totiž pravila, že pakliže se Původní někdy zamiluje do člověka opravdovou a čistou láskou, bude moci zplodit potomka, na důkaz jejich nehynoucího spojení. A jak Nolan cítil Sophiino tělo už bylo připraveno.

„Cítím to, Sophie. Vím, že jsi ženou. Máš menstruaci."

Sophie se na bratra jen smutně usmála a objala ho. Nolan si ji přivinul do náruče a položil si bradu na temeno její hlavy.

„Nevěřila jsem, že legenda je pravdivá. Nikdy žádný Původní nezplodil potomka. A já toho nyní budu schopna, Nolane." Polkla slzu a Nolan ji na temeno hlavy políbil.

„Já vím, sestřičko. Jsem šťastný za tebe."

„Ty jsi přeci také nevěřil..., už jednou hodně dávno, ve Středověku jsi přeci miloval. Všichni jsme si byli jisti, že vaše láska byla opravdová, ale..."

„Ale nebyla..." dokončil za ní větu, „Kdyby ano, i já už tehdy zplodil dědice. A Aurora by přeci žila. Stala by se nemrtvou, jako já." Vzpomněl na dobu, kdy Aurora, dcera místního kováře, byla jeho milenkou. Opravdu se do ní zamiloval a toužil s ní zůstat celý život. Nebo možná ještě dýl. Jenže nitky osudu tomu nechtěli. Aurora zmizela a když se dozvěděl že zemřela, dlouho se nemohl vzpamatovat.

„Nikdy tě neopustím, Nolane. To přeci víš? Musíme zůstat spolu už jen proto, abychom přežili. A nyní nejsme sami. Však i ty sis celou rodinu Cambellových zamiloval, ne?" Zadívala se do očí svého bratra a pohladila ho po tváři. Věděla, co cítí. Po prvé po dlouhých staletích, pocítil pochyby a strach. Strach ze samoty.

Milovala svého bratra už proto, jaký byl. Byl to ten nejmilejší, nejochotnější a nejchápavější muž, jakého znala. Byl samá legrace a vtip a nikdy ho nic nerozházelo.

Byl ale také hrozně sám. Vnitřně. Byl by osamělí, i kdyby se nacházel v místnosti plné lidí. Vždy toužil po lásce, ale nebylo mu přáno.

„Opravdová láska na stromě neroste." Zašeptal, protože četl její myšlenky.

„Ne, ale také se ji musíš otevřít, Nolane. Musíš věřit. A ty..., od té doby..., už nehledáš."

„Ani nechci hledat. Jsem takhle spokojený. Mám tebe..., a nyní i přátele a možná jednou..., budu strýc?" Byl to od něj pokus o žert, ale myslel ho vážně.

„Mohl bys být i otec..., a manžel. Nejen milenec..., přemýšlel jsi o tom?"

„Ne!" Vydechl moc rychle na to, aby mu uvěřila.

Věděla, že přemýšlel. Jen prostě rezignoval. Byl už unaven dlouhým životem a hledáním a sám sobě namluvil, že mu život donchuána, svůdníka a svobodného muže vyhovuje.