Když v zámku zašátral klíč a otevřeli se dveře, Nolan svěsil hlavu a předstíral mdloby. Když vstoupila dovnitř, její vůně ho praštila do nosu a pak pach nějakého zvířete. Psí pach.

„Lorde, sedni!" Ozval se její hlas a Nolan pevně semkl rty, aby se nerozchechtal. Bylo mu totiž jasné, proč svého psího miláčka přivedla. A moc dobře také věděl, jak došla k tomu rozhodnutí, přivézt právě svého psa.

Pověřila nejprve majordoma Ludvíka, aby došel do místního řeznictví a přinesl vepřovou krev, která se prodávala třeba na polévku, jménem prdelačka. Samozřejmě mu namluvila, že má nesmírnou, téměř nesnesitelnou chuť na tuto polévku. Jenže Ludvík přišel s nepořízenou.

Pak se tedy snažila přemluvit kuchařku Bertu, že má nesnesitelnou chuť na králičí maso. Věděla totiž, že Berta pokaždé, když králíka zabíjela, ho pak podřízla a vypustila mu krev. Ovšem ani tento pokus nevyšel. Berta totiž právě chystala králíka na černo k obědu.

Jediná možnost, jak tedy svému vězni mohla opatřit jídlo bylo, přinést mu živé zvíře. Jenže to byl možná ještě větší problém, než si myslela. Její kocour měl jako na potvoru zřejmě toulavou, a tak musela obětovat svého milovaného psa.

„Sedni, Lorde," pokárala znovu svého psa, který se náramně začal zajímat o upíra, který bezvládně visel v okovech na stěně, „Fuj, je to!" Odtáhla ho od Nolana, když ho začal očichávat.

To už ale bylo i na Nolana moc. Měl pocit, že jestli se něco nestane, vybuchne smíchy. To už se prostě udržet nedalo. A ona byla přitom tak roztomilá, napadlo ho. Tak moc se snažila o svého vězně postarat, až se z toho pocitu celý rozněžnil.

„Hej..., upíre..." vydechla, když k němu přistoupila a poplácala ho po tváři, aby se vzbudil.

„No, ne..., moje dozorkyně..." Zašeptal a otevřel oči, „Jen jsem usnul. To tím vysílením. Žádný upír nevydrží bez krve moc dlouho. Zvláště, když mu před tím pustí žilou..." zasténal naoko.

„Bratři ti pustili žilou?!" vykulila oči a evidentně se z toho zhrozila, „Myslela jsem, že tě jen omámili sporýšem?"

„To ano, poklade, ale zřejmě se chtěli pojistit." Alespoň to, že bylo pravda.

„No..., přivedla jsem ti něco k jídlu..." Řekla trochu rozpačitěji, „Abys neřekl, že se o tebe ve zdejším vězení špatně starali." Zatáhla za vodítko a přitáhla Lorda až k upírovy.

Nolan udiveně povytáhl obočí a pak pohlédl na velikého vlkodava, který byl své paní téměř do pasu. Vycenil na něj své zuby a on zapochyboval o tom, že bude s plánem své paní souhlasit.

„Tohle tele?" zaskřehotal upír a změřil si vrčícího vlkodava pohledem, „Jsi si jistá, že s tvým plánem souhlasí? Nevypadá totiž, že by toužil po tom, aby se na něm nějaký upír krmil."

„Nic ti neudělá. Je jako beránek..."

„Jo, asi jako já, poklade..., ale nějak mě už přešla chuť." Zamračil se na vlkodava.

Zvířecí krev prostě nesnášel. Sice byli samozřejmě časy, třeba v temném středověku, nebo ještě dříve před dvěma tisíci lety, kdy mu nic jiného nezbývalo a pak ještě několikrát v průběhu času, ale nyní ji pít nehodlal. Žaludek se mu zvedal už jen při té představě.

***