Darja s obavami vzhlédla vzhůru. V první chvíli, ji přejel po zádech mráz, při tom pohledu. Nebyla schopna, se hnout. Třásla se po celém těle, a dívala se na něj, pomalu s otevřenou pusou.

 Byl to Zoran, poznala to. Cítila to. Její srdce, ji to napovědělo, i když vypadal hrůzostrašně. Jeho obličej, byl změněn k nepoznání. Tvář měl zkřivenou zlostí a vztekem. Zcela pokrytou, tmavými prstenci žil. Celou od krve, a z dlouhých tesáků, mu pomalu odkapávala krev. 

Stál nehnutě, a zhluboka oddychoval. Vypadalo to, že se snaží uklidnit. Všimla si, jak zhluboka nasál vzduch. 

Cítil vůni její krve. Krve, která tekla po jejím hrdle dolů. Snažila se zvednout hlavu a pohnout se, ale byla tak slabá. Příšerně slabá. Před očima se ji zatmělo, a zatočila se ji hlava. 

Poznala, že váhá. Cítila to. Věděla, že se bojí, aby ji neublížil. A byla to pravda. 

Díval se na ni, a měl strach, že jeho touha po krvi, bude silnější. Cítil tak neuvěřitelnou touhu po její krvi, že se celé jeho tělo třáslo. 

Bolestivě zasténal a zavřel oči. Tak moc po ní toužil. Tak moc, ale bál se, že by ji mohl ublížit. Mohl by ji zabít. Věděl, že jakmile se jednou, jedinkrát, zakousne do její tepny, už nedokáže přestat. Nedokáže, a vysaje ji, do poslední kapičky krve. 

„Zorane." Vytrhl ho její tichý hlas, z jeho myšlenek. Její oči, se na něj úpěnlivě dívaly. 

„Udělej něco." Vydechla, a on si teprve teď všiml, jak ji z tepny na krku, prýští krev. 

„Věřím ti." Zamrkala, a pak ucítil, že ztratila vědomí. 

Na moment zaváhal. Vůně její krve, ho tak dráždila, že měl obavy, že to nezvládne. Udělal několik kroků, a vztáhl k ní ruku. 

Zadýchaně se díval, jak ji krev, stéká po krku dolů. Dostal takovou chuť, se do ní zakousnout, a zabořit do ní, svoje zuby, že se to nedalo snést.

 Celé jeho tělo, toužilo jen po jediném. Jen se krmit a krmit, dokud z ní nevysaje, poslední kapičku krve.

Jen jeho podvědomí, ho brzdilo. Jen jeho podvědomí, mu říkalo, že nesmí. Že ji miluje. Že se musí ovládnout.

 Ale co má dělat, když je to tak silné? Když si jeho tělo, dělá, co chce? Když ho jeho tělo neposlouchá? 

Z hrdla se mu vydral, zoufalý výkřik. Zavřel oči, a snažil se trochu uklidnit. Miluje ji přeci. Miluje, a jakmile něco neudělá, ztratí ji. Zemře. To zjištění, jím projelo jako čepel nože.

 Srdce se mu rozbušilo, jako splašené. Nesmí ji ztratit. To nedovolí. Nikdy. To si raději vyrve srdce z těla, bude li to nutné, ale musí ji zachránit.

„Věřím ti." Zazněli mu znova, v uších její slova. Několikrát se zhluboka nadechl, a pak zkontroloval její puls. Byl slabý. Hodně slabý. Měl pocit, že už ani neslyší tlukot jejího srdce. Pomalu začínal panikařit. 

Postavil se, roztáhl ruce a zhluboka zařval. Dlouze a zoufale. Znovu a znovu. Pak zatřásl hlavou k odporu. Nemůže ji nechat zemřít. To prostě nedovolí. 

Zuřivě si prokousl své zápěstí. Pak zaváhal. Má to udělat? Zachrání ji život, ale neodsoudí ji, ještě k něčemu horšímu, nežli je smrt?