Darja zavřela oči. Srdce ji tlouklo rozrušením, jako splašené. Chybělo tak málo, a byl by se zakousl do její tepny na krku. 

Zhluboka oddychovala, a se soucitem v očích, se dívala na muže, klečícího u jejích nohou. Najednou ucítila, ji známou vůni. Zavětřila a nastražila uši.

„Zorane?!" Ozvalo se v ten moment, z vedlejší místnosti. 

Vyděšeně se podívala ke dveřím. V tu chvíli, se mezi nimi objevil její bratr. Sledovala ho, jak s úsměvem vstoupil do dveří. 

Výraz jeho tváře, se ale pomalu změnil. Když přejel očima celou místnost, na tváři se mu objevil výraz údivu, překvapení, a snad i konečného pochopení. 

Podíval se na klečícího muže, sedícího v podrobené poloze, u nohou jeho sestry. A když spatřil bičík, ležící na zemi, jen zalapal po dechu, a s otázkou v očích, povytáhl obočí, na svou sestru.

 Darja se vyděšeně podívala na svého bratra, a pak zpátky na Zorana. Ani se nepohnul. Stále seděl se klopenou hlavou. Dlaně položené na stehnech, a snad ani nedýchal. 

„Počkám venku." Řekl po několika dlouhých vteřinách. „ Doufám, že mi vysvětlíte, co se tady kruci děje." 

 „Zorane." Zašeptala Darja, když její bratr zmizel za dveřmi, a lehce se dotkla jeho ramene. Nehýbal se. Najednou nevěděla, co má dělat.

 Otočila se ke dveřím, a pak zpátky na Zorana. Několik vteřin zaváhala. Vběhla do vedlejší místnosti. Strhla ze stolu ubrus, a uvázala si ho okolo těla. 

„Když jsi řekla, že ho dostaneš na kolena, nevěděl jsem, že to myslíš, až tak doslova." Podíval se na ni tázavým, a káravým pohledem Jacob.

„Řekl jsem, že jsem pro každou zvrhlost, ale není tohle, trochu moc, i na tebe, sestřičko?"

 „Není to tak, jak to vypadá, Jakobe."  Zamračila se na bratra. Zrovna od něho, by takovou reakci nečekala. 

„Ne? Viděl jsem důtky u tvých nohou. A viděl jsem jeho záda, Darjo. Poznám podřízenou a submisivní polohu." Povytáhl obočí a změřil si ji přísným pohledem.

„No dobře..., promiň. Můžeš mi to nějak vysvětlit?" Řekl po chvíli, a povzdechl si. Poznal na své sestře, že ji to trápí. A poznal, že se tu děje, ještě něco jiného. 

„Můžu ti to vysvětlit já, Jacobe." Ozvalo se ode dveří. 

Zoran stál ve dveřích. Na sobě měl jen tmavé kalhoty, jinak byl do půl těla nahý a bos.

 Oba dva se na něj otočily. Zoran zabodl své nádherné, modré oči, do Darjiny tváře. Pochopila. Odhodila stranou ubrus, který halil její tělo, proměnila se v bílou vlčici, a zmizela v lese.

 „No dobře. Myslel jsem, že tě znám, Zorane. Ale že se vyžíváš v tomhle? To by mě ani ve snu, nenapadlo. Vzrušuje tě být podřízený? Vzrušuje tě být bitý, a být jejím otrokem?" Jacob hodil po svém příteli, překvapený pohled. Něco takového, by ho ani ve snu nenapadlo. 

„Ani trochu. Ale je to jediná možnost." Zašeptal Zoran a zoufale si prohrábl rukou vlasy. Všiml si, jak jeho přítel, povytáhl tázavě obočí. 

„Miluji ji, Jacobe. Miluji ji, už dlouhých deset let. Od první chvíle, jsem věděl, že ona je moje spřízněná duše. Od první chvíle jsem poznal, a cítil sílu, našeho pouta, ale nedokázal, jsem s ní být. Nemohl, jsem s ní být. Má vášeň a touha,..., by ji zabila." Na vteřinu, nebo dvě zmlkl, a zhluboka se nadechl. Konečně, své tajemství, už nebude muset v sobě dusit.

„Jsem na půl vampýr, Jacobe. Toužím po tom, se z ní nakrmit." Čekal, že se jeho přítel zhrozí. Čekal, že bude chtít svoji sestru před ním uchránit. Čekal jakoukoliv, negativní reakci. Ale když se jeho přítel na něj podíval, poznal, že se zmýlil. 

„No fajn..., tak proč se z ní, kruci nenakrmíš, a místo toho, tady takhle blbneš?"