Darja se dívala do jeho tváře, stažené, do bolestivé grimasy. Nemohla si pomoci. Omámeně ho znovu pohladila po tváři, a zamyšleně přejížděla po kontuře jeho obličeje, stále níž. 

Zavřel oči, a ona uslyšela divoký tlukot jeho srdce. Toužil po ní. Cítila to. Vnímala. A viděla. Byl plně připraven, se s ní pomilovat.

„Neodejdu. K tomu mě nedonutíš. Už ne." Zašeptala a její ruka, se dotkla jeho prsou. Zasténal a zvrátil hlavu. Klečel proti ní. Ruce za zády, připoutané v kovových poutech. Na jeho tváři, se zračil výraz naprosté zoufalosti, smíchaný s notnou dávkou vzrušení. 

„Nedělej to." Zasténal zoufale a vyděšeně, když se její ruka pohnula níže, a zamířila po jeho břichu, k jeho mužství. 

„Proč?" pípla. Tak moc, to chtěla udělat. Tak moc se ho chtěla dotknout. Byl tak nádherný. Veliký. Její prsty mu sjely po břiše, a letmo se dotkly jeho přirození.

 „Darjo..., nedělej to..." Prudce oddychoval. Vzrušení ho zcela přemohlo. Zvrátil hlavu a prudkými nádechy, se snažil ovládnout a zvrátit tak nevyhnutelné. 

Tep mu bušila ve spáncích. Třásl se po celém těle, a srdce mu divoce mlátilo do hrudi. Když se na ní po chvíli podíval, jeho oči plály touhou a vášní. 

„Bože! Darjo, zastav mě. Prosím!" Cedil skrz zuby, skoro v zoufalé agonii.

 Ale ona, jakoby ho ani neslyšela. Laskala jeho tělo svými prsty, a přinášela mu tak vzrušení, které ho zcela přemohlo. 

 Klečel na kolenou, a s rukama za zády, zuřivě lomcoval svými pouty. Díval se na ní s doširoka otevřenýma očima a sotva popadal dech.

 „Ten..., vezmi si ten..." Cedil skrz zuby mezi výdechy.

 Řetězy na jeho rukách, byly napnuty k prasknutí a výraz ve tváři, vypovídal o naprostém šílenství. Najednou bolestivě zasténal a zvrátil hlavu. Neviděla mu do obličeje. Jen slyšela, jak zprudka oddychuje. 

„Ten bičík, Darjo." Vykřikl. Narovnal hlavu a podíval se na ní.

 Darja jen zalapala po dechu. Asi by měla utéct. Určitě měla, ale prostě to nedokázala. Jeho oči zářily, jako nejmodřejší moře. Pod očima, mu vystoupilo několik tmavých žil a z úst, mu vysely dva tesáky. 

„Ten..., ten bičík." Zakřičel, a pak zhluboka nasál vzduch. Vypadalo to, že ho její vůně plně uspokojuje. Dráždí. Vzrušuje. Ještě několikrát se nadechl, a pak zuřivě zatahal za řetězy na rukách.

 „Honem. Ty řetězy, mě dlouho neudrží." Vyrážel ze sebe, mezi jednotlivými nádechy. 

„Ale proč?" vykoktala a zatřásla hlavou k odporu. „Nebojím se tě." Dokončila umíněně, a znovu vztáhla ruku jeho směrem. Pomalu vyděšeně, se na ni podíval.

 „Ty nevidíš, co jsem zač? Jsem vampýr, Darjo. A jestli hned neuděláš, co ti říkám, vezmu si to, po čem toužím už deset, dlouhých let. Tak vezmi ten zatracený bičík, a uhoď!"

Házel sebou a rval za řetězy tak dlouho, a tak zuřivě, až jeden článek řetězu povolil. Vyděšeně se na ni podíval, ale ještě jednou prudce zatáhl. Jedna ruka se osvobodila se sevření řetězu, a ihned vystřelila jejím směrem. 

Prudce si ji přitáhl k sobě. Bylo vidět, že se pere sám se sebou. Se svou touhou, po její krvi, a láskou, kterou cítí, k této ženě. Ale zvíře v něm, bylo silnější. 

A v ten moment, kdy se nadechl, a téměř se dotkl svými zuby jejího krku, Darja nahmatala bičík, ležící vedle ní, na zemi. Jeho zuby scvakly naprázdno, když ho jím udeřila. 

Zoran najednou zkoprněl. Jakoby zamrzl v pohybu. Podíval se na bičík v její ruce, a v jeho tváři, se znovu objevil ten podřízený a ustrašený pohled. Znovu si klekl. Sedl si na paty a sklonil hlavu.

 Darja se nějakou chvíli, snažila vstřebat všechno, co se tu právě stalo. Už konečně pochopila, proč ji tak urputně odmítal. Proč se ji vyhýbal. Toužil po ní. Cítil to pouto stejně tak, jak ona. Byla si jistá, že ji miluje, protože kdyby ne, ani ty řetězy, by ho nedokázaly zadržet. 

Stála a dívala se na něj. A najednou nevěděla, co má dělat. Pochopila tu skutečnost, že je vampýr. Že touží po její krvi. Sevřelo se ji srdce, když se podívala na jeho šrámy na zádech. Zřejmě s tím bojoval už dlouho. Dlouho se snažil svázat v sobě zvíře, které by ji mohlo ublížit.Do očí, se ji vehnaly slzy, když si uvědomila, co vše, musel vytrpět. 

„Nechci ti ublížit." Zašeptala a spolkla slzu, stékající po tváři. 

Mlčel. Ani se nepohnul. 

„Tak něco řekni, Zorane." Vydechla a klekla si k němu. Snad ani nedýchal. Tak moc chtěla slyšet z jeho úst, alespoň malý náznak toho, že ji miluje. Že to není marné a zbytečné. 

„Tak řekni..., co ke mně cítíš, Zorane?" Najednou zvedl jako na povel, svou hlavu.

 „Miluji tě." Zašeptal, a pak ji znovu sklonil. 

Darja nevěřícně vytřeštila oči a zalapala po dechu. Srdce se ji rozbušilo radostí. Ale stále nechápala, proč se tak chová. Proč? Proč se před ní sklání, v podřízené a podrobené poloze? A najednou, ji to došlo. 

„Polib mě." Řekla. A když znovu zvedl hlavu, a vzal její tvář do svých dlaní a něžně ji políbil. A když pak znovu zaujal svoji podrobenou polohu, byla si jistá.