Zhluboka se nadechl, a potom ji zuřivě od sebe odstrčil. Dopadla do vody a překvapeně se na něj podívala. 

Jeho oči plály tak divoce, a tak vášnivě se na ni díval, že nemohla pochopit, proč to udělal. Ještě několikrát se zhluboka nadechl, podíval se do jejích očí a pak se proměnil v ohromného, černého vlka.

 Nedokázala to pochopit. Proč se tak choval? Chtěl ji. Cítila to. Cítila to už před deseti lety, a stále to tu bylo. A on ji stále stejně odmítal. Ale teď, už mu to nedovolí. Teď mu nedovolí, ji jen tak odmítnout.

 Proměnila se v bílou vlčici a rozeběhla se za ním. Věděla, kam běží. Běžela po jeho stopě, a jeho vůně, byla pro ni jako cestička z drobečků. 

Doběhla až k jeho srubu. Jeho srub byl na konci jejich pozemku, u lesa. Tady bydlel. Ale ještě nedostala odvahu, se sem přiblížit.

 Pomalu vstoupila do otevřených dveří. Ocitla se velké místnosti, s kuchyňským koutem, krbem a obrovskou postelí. Zamířila do dalších dveří, a prošla prostornou koupelnou, do temného a ponurého pokoje. Zaváhala. 

Připadalo ji to tu velice zvláštní. Celá místnost, byla osvětlena starými olejovými kahany a svíčkami. Všude na stěnách, vyseli řetězy a provazy. Dokonce i k zemi, byli přikováni, jakási kovová pouta. 

Zavětřila. Byl tu. Cítila ho. A dokonce slyšela divoce bušit jeho srdce. Pak ho spatřila. Stál v rohu místnosti, a díval se na ní.

 „Neměla bys tu být." Řekl tak tiše, že kdyby neměla abnormální sluch, sotva by ho slyšela. Dva vlci se měřily pohledem, a síla jejich pouta, se zdála být stále větší a větší.

 „Proč?" odpověděla mu, přeměnila se, a podívala se do jeho tváře.

 Jeho modré oči, zakroužily po jejím nahém těle. Zvrátil hlavu a zhluboka zavyl. A když se i on proměnil a postavil se, dusno v místnosti, by se dalo krájet. Dívaly si do očí, a oba ztěžka oddychovali.

„Je to nevyhnutelné." Vydechla. Věděla, že jejich pouto, je k sobě stejně upoutá, ať chce, nebo ne.

 „Vím. Právě proto, musíš jít." 

Jen zatřásla hlavou, a znovu se rozhlédla po místnosti.

 „Co..., co znamená tohle všechno?" Ukázala na kovová pouta. 

„To znamená, že musíš jít. Nemůžu tě chtít. Nesmím po tobě toužit, a už vůbec, se s tebou nesmím milovat. Ublížil, bych ti." 

„Nesmysl. Co my to tu vykládáš. Vyžíváš se v tomhle? To ti ráda, poskytnu." Zašklebila se na něj. Poznala, že po ní touží. Ale tak moc se tomu bránil, a to mu ona, už nechtěla dovolit. 

Její oči, najednou zavadily o jakýsi zvláštní předmět. Byla to jakási černá rákoska, s třásněmi na konci. Překvapeně ji vzala do rukou a zamávala s ní. Zoranovi se najednou na tváři objevil ustrašený a podřízený pohled. 

Udělal dva kroky vzad, klekl si na zem, a hlavu sklonil k zemi. V tu chvíli, spatřila jeho záda. Dlouhé a hluboké šrámy na jeho zádech, byli staré rány, ale byli známkou krutého mučení. Ustrašeně odhodila tu věc stranou. 

„Nechci ti ublížit." Klekla si k němu a donutila ho, aby se na ni podíval.

„Nevěděla jsem..., tak mi sakra řekni, co se tady děje? Řekni mi, co chceš?" Jeho prázdný pohled, se díval kamsi, skrze ni. Vypadal, jakoby byl v transu. Jakoby ji ani nevnímal.

 Divoce s ním zatřásla, a pak ho pohladila po tváři. Ztuhl. Jeho srdce, se znovu divoce rozbušilo. Dodalo ji to odvahy a pokračovala svými prsty, po hraně jeho čelisti. Pomalu, dolů po krku, až se lehce dotkla jeho prsou. Zasténal a zvrátil hlavu.

 „Běž! Běž pryč, Darjo. Utíkej." Procedil skrz zuby.

 „Nehnu se odsud. K tomu mě nedonutíš." Jeho divoký pohled, který na ní vrhl, ji skoro vyděsil. Bylo vidět, že se pere sám se sebou. Dýchal tak zhluboka, že sotva popadal dech. 

„Bože, pomoz mi." Vykřikl. Pak jedním rychlím pohybem, vložil jednu ruku do kovového pouta na zemi, a když se zacvaklo, udělal totéž, i s druhou.