Darja si lehla do trávy na kraji lesa a zavřela oči. Bylo to už téměř čtrnáct dní, co byla doma, ale místo toho, aby se jí ulevilo, byla na tom o moc hůře, než předtím. 

Její pouto, se prohlubovalo každým dnem. Každý letmý pohled, závan jeho vůně, zvuk jeho hlasu, všechno drásalo její srdce a smysli, do morku kostí. 

Evidentně,  se ji vyhýbal. Kdykoliv se přiblížila, najednou měl spoustu práce, na druhém konci ranče. Kdykoliv se pokusila navázat rozhovor, znejistěl, a honem se vzdálil. 

Samozřejmě, že nečekala nic jiného, ale doufala, že alespoň maličko povolí. Že u něho uvidí alespoň malý náznak zájmu. Ale nic. I když, musela připustit, že jeho rozpaky, když mu byla poblíž, byly znatelné. 

Vzpomněla si, když mu včera nesla láhev s pitnou vodou. Opravoval plot na druhém konci pastvin. Slunce pálilo, a on v přímém slunečním žáru, vázal protržený plot. Když ho viděla, úplně se ji podlomila kolena. 

Byl do půl pasu nahý. Jeho vypracované a opálené tělo, se lesklo potem. Přistihla se, že z něho nemůže spustit oči. Byl nepochybně zaskočený, když mu podávala láhev, a možná i trochu v rozpacích, ale ji to utvrdilo v tom, že nebude proti její osobě imunní. 

Najednou její vlčí sluch, zaslechl podivný zvuk. Jakoby cákání vody a hlasitý výdech. Zpozorněla. Byl to jistě on. I na tu dálku, cítila jeho vůni.

 Na moment zaváhala, ale pak se proměnila v bílou vlčici a rozeběhla se tím směrem. Nedaleko, na konci pastvin, kde začínal les, byl rybník, kam se už jako malá holka, chodila koupat a plavit koně. Vždycky to tu milovala. A zřejmě si to tu zamiloval i on, protože si to očividně užíval.

 Zastavila se na břehu a zadívala se na něj. Nevšil si ji. Byl zády k ní, po pás ve vodě. Najednou nasál vzduch a zavětřil. Ucítil ji. 

Ještě na moment zauvažovala, jestli se nemá vypařit, ale její zvědavost, byla silnější. A když se setkala s jeho jasně modrýma očima, rozbušilo se ji srdce.

 Dívaly se na sebe, ale ani jeden se nepohnul. Jasně modrý pohled, se vpíjel do černých očí vlčice. Zaváhala. Ale jenom na malou chvíli. 

Protože jestli se promění, stane před ním, úplně nahá. Obnažená. Ale ne bezbranná, to jistě ne. Nejsou právě její ženské křivky, její nejsilnější zbraní? 

Vlčice přistoupila až ke břehu, a pak se, aniž by z něho spustila svůj zrak, proměnila. Ani se nepohnul. Nebyl překvapen. Díval se na ni. 

Očima kroužil po jejím nahém těle, ale neřekl ani slovo. Dokonce to vypadalo, že snad i zkameněl. Zapomněl dýchat. Ale slyšela jeho srdce, a to její, poskočilo radostí. Nebyl imunní. Bušilo mu do hrudi, jako splašené.

 Udělala několik málo kroků, až k němu, a když se zastavila pár centimetrů od něj, na moment zavřel oči. Vypadalo to, že se pere sám se sebou. 

Odvážila se natáhnout ruku, a dotkla se jeho hrudi. Ucukl, a zabořil do ní, svůj planoucí pohled. Špičkami prstů, přejela po jeho vypracované hrudi, až k jemnému chmýří v podbřišku, nad hladinou vody.

 Zhluboka oddychoval. Hodně zhluboka. Jeho oči se rozšířily, a s výdechem, chytil její ruku dřív, než dostala odvahu, se ho dotknut tam dole. 

„Nemáš dost odvahy na to, se se mnou pomilovat?" Vydechla mu zblízka do tváře. Potřebovala ho dostat tam, kde ho chtěla mít. Potřebovala ho vyprovokovat k tomu, aby konečně, alespoň jednou, dal průchod svým emocím.

 „Nemáš dost odvahy na to, si mě vzít?" Pokračovala, a všimla si, jak se jeho oči semkly do úzké štěrbinky. Poznala, že po ní touží. Cítila to. A viděla. Jeho mužství, se hrdě tyčilo proti ní.

„Tak sakra! Nemáš dost odvahy na to, mě ošukat?"