Když se Zoran po několika hodinách probudil na dně hluboké rokle, měl pocit, že je celé jeho lidské tělo v plamenech. Nebyla snad kost v jeho těle, která by nebyla zlomena. Nebylo místa na jeho kůži, které by bylo bez šrámu, či modřiny. 

Zasyčel bolestí, když se pokusil hnout. Posadil se a rozhlédl se kolem. Místo kde se zrovna nacházel, bylo hluboko v lesích, kam noha civilizovaného člověka, jen tak nevkročila. 

Bažiny, močály, hluboký a nepropustný prales vypadal nebezpečně, ale měl se stát jeho domovem. 

Nemohl zemřít, i když si to tak moc přál. Najít usmíření a klid v náruči smrti, ale nebylo mu přáno. 

Miloval, a to v jeho rodu, bylo dle něho rovno sebevraždě. Jemu byla láska zapovězena. Nemohl si ji dovolit. 

Ještě stále měl před očima ten den, kdy jeho bratr a otec, zardousily své ženy. Nedokázali se ovládnout, a vysály z nich poslední kapičku jejich krve. Ta bolest, kterou poté oni sami nesli, byla ale snad ještě o mnoho větší, než to, co provedli. Oni ty ženy k smrti milovali. Jen prostě svou vášeň nedokázali ovládnout. 

A to on nechtěl. Nedovedl si ani představit, že by Darje ublížil. Pokusil se vstát, ale s výkřikem dopadl na zem. 

Jeho pravá noha byla zlomená a vykloubená. Potřeboval ji narovnat, aby mohla srůst. A aby jeho kosti srostly, potřeboval krev. Hodně krve. 

Vložil si do úst dlouhý kus dřeva. Pak sundal svou košili a přivázal jí k noze, silnou větev. Zhluboka se nadechl a mocně trhl onou dlahou tak, až kost křupla a narovnala svou polohu. Vykřikl bolestí a vyčerpaně padl na zem. 

Jeho výkřik, vyplašil snad veškerou zvěř, v okruhu několika kilometrů. Výkřik raněného, vlka samotáře. 

Ležel na zemi a díval se do větví stromů. Stále měl na svých rtech její chuť. Stále cítil její hebkou kůži. Jeho pouto bylo tak silné, že jakákoliv vzpomínka na ni, ho k ní táhla tak, že měl strach, že by to nedokázal ukočírovat. Stejně by ho to k ní táhlo, a nakonec by podlehl. 

Po tváři mu stekla slza, která jediná, se dostala přes hradbu jeho řas. Musel to udělat. Musel vypnout své emoce. Jen tak, se od ní mohl udržet dál. 

Ještě několik hodin ležel bez hnutí a probíral se svými vzpomínkami. Přehrával si v paměti chvíle, kdy se spolu milovali. Kdy svíral ji ve svém náručí. Stále cítil její vůni a nesmírnou touhu, se z ní krmit.

 To ale nemohl. Nikdy. Ještě naposledy pohladil ve vzpomínce ženu, pro kterou byl ochoten zemřít a z posledních sil, změnil svoji podobu.

 A vzápětí se lesem ozvalo zoufalé vytí vlka samotáře. Velikého, černého vlka, který toužil lovit. Jeho lidský protějšek vypnul své emoce a proto ve své pravé podobě, byl ještě o mnoho nebezpečnější.

 „Black Devil," začali mu říkat domorodci žijící v lesích. Byl nebezpečný a divoký. Ovládl zdejší džungli a žádné zvíře, ni člověk, před ním neměl žádných šancí. 

Strach obcházel opuštěné domorodé vesnice. Hrůza a děs pojímala každého, když se lesem ozvalo jeho vytí.