Darja Jamesonová se posadila do křesla před krbem a příjmula od svého bratra sklenici Bourbonu. Kopla ji do sebe, a změřila si pár, sedící naproti ní. 

„Ale Zoran skočil!" vydechla zničeně, podávajíc Jacobovy prázdnou sklenici, „co když..., co když..." Do očí jí vstoupily slzy. Zahnala je mrknutím oka. Nechtěla, aby kdokoliv z nich viděl její slabost. 

„Sakra, tak mi dolej, Jacobe!" zavrčela, když její sklenice stále zela prázdnotou. 

„Kdyby byl mrtví, poznala, bys to děvče," zašeptala dáma, sedící naproti ní a láskyplně stiskla ruku svému muži, „věř mi. Jste spolu spojeni. Jsi jeho spřízněná duše a něco takového, nelze nijak obejít ani oklamat."

 „Lady Bloomwicková..." zamračila se na ženu před sebou. 

„Eleonoro." Přerušila ji. Ta dívka se jí líbila. Již v tom baru, poznala, že to je ona. A již tehdy poznala, že to dokáže. Však byla tolik podobná právě jí. Než se zamilovala do Lorda Bloomwicka, byla stejně divoká a nezávislá. Stejně nebojácná a nezkrotná, a snad i trochu výstřední. 

„Fajn! Eleonoro. Viděla jsem Zorana, jak skočil!" polkla, protože její hlas zase vypovídal službu, „milovali jsme se a pak..., pak skočil! Tak moc se bránil tomu, se ze mě napít, že raději zvolil..." nedopověděla. Nechtěla si ani představit, že by byl opravdu mrtví.

 Znala již celou historii jejich rodu a stále tomu nemohla uvěřit. Rod Bloomwicků, pocházející z hlubokého středověku, byl jedním z nejsilnějších a nejmocnějších z rodu Lykantropů. Měli jen jediného nepřítele. Upíry.

 Odvěká nevraživost mezi jejich druhy, vedla po dlouhá staletí k bojím a následné nenávisti. Byli nesmrtelní, a smrt je mohla potkat jen z rukou jejich nepřítele.

 Byl jen jeden lykantrop na světě, který dokázal milovat ženu opačného druhu. A byl jediný upír, který dokázal lásku opětovat. Lord Bloomwick a Lad Eleonora Bloomwicková.

 Druh, který vznikl jejich spojením, však svou touhu ovládat nedokázal. Darja věděla, že Zoranův otec a bratr, odpočívají věčným spánkem v jejich rodinné hrobce a jejich ženy jsou mrtvé. A právě toho, se bál i Zoran. 

Tak moc se bál, že bude následovat jejich příkladu, neovládne se a Darju zardousí, že raději volil smrt. 

Jenže ani smrt, neměla být jeho vysvobozením. Nemohl zemřít svou rukou, ani svým přičiněním. Jediný, kdo ho kdy mohl zabít, byla ona. Jeho družka. Jeho spřízněná duše.

 „Ale co když..." vydechla a schovala tvář do dlaní. Už nedokázala zabránit svým slzám, i když se za ně tak styděla. 

„Nemožné," řekla Eleonora a pohladila ji po vlasech, „Zoran žije. Jen si vybral vyhnanství. Vybral si ještě něco horšího, nežli je smrt, jen aby ti neublížil. Jenže právě to, bude pro něj utrpení. Smrt, by byla v jeho případě vykoupením z toho, co ho čeká bez tebe." Podala, Darje bílí kapesník, a když si utřela slzy a s nadějí se na ni podívala, soucitně se usmála. 

„Nechce se vrátit, Darjo. Deset let se dokázal před tebou skrývat a udělá to zas. Jenže vaším spojením, připravil pro sebe ještě větší muka, než tomu bylo doposud."