Měsíc po té. 

Panství Bloomwické, bylo rozlehlé sídlo. Podstatně větší, než odkud pocházela Darja s Jacobem.

 Přiléhalo k ní, několik čeledníků a budov pro sloužící. Přilehlé stáje a budovy pro početné stádo koní. Rozlehlé lány luk a lesů, k tomu náležících, rozléhali se, daleko kolem. 

Na celé panství, dohlížel předák Frederick. Byl to starý a bodrý muž, který by pro rodinu Broomwicků, dýchal. 

Znal je již od nepaměti a byl též jediným ze zaměstnanců, kromě chůvy a služebné Berty, kdo věděl, o jejich rodině vše. 

Za Zoranovi nepřítomnosti, jediného dědice toho jména, se staral o chod, jejich panství.

 Jejich příjezd, a Zoranův návrat domů, vykouzlil úsměv, na jejich tváři. Ale také, další vrásku na čele. Přivezl si sebou svoji spřízněnou duši. Ženu jeho života, a obavy z toho, co se bude dít, dopadli i na jejich hlavu.

 Ta hrozná událost, která se stala jeho otci a bratrovi, nedala jim spát. 

Zoran se odmítl ubytovat ve svém domě a zabydlel se v jednom z domků, pro služebnictvo. Byl to poslední domek v řadě, rovnou přes nádvoří, a právě se v něm svítilo. 

 „Tak fajn. Musím na vzduch, nebo zešílím." zašeptala Darja a zadívala se z okna obývacího pokoje, do tmy. 

Zoran se jí vyhýbal. I když kdykoliv se objevila v jeho blízkosti, tušila jeho pohled. Bylo to jen pár dní, a ona se cítila jako pokusný králík, nemohoucí ovlivnit, svůj osud. A to k smrti nesnášela.

 Zamračila se na sebe do odrazu ve skle okna, a otočila se ke dveřím. 

„Darjo?!" hlas jejího bratra, ji zastavil mezi dveřmi.

 „Potřebuji si provětrat hlavu, Jacobe. Jedu do města, najdu první špeluňku a vyženu ho, alespoň na chvíli z hlavy." Vyprskla a zmizela za dveřmi. 

Najít podobné zařízení, nebylo vzhledem, k její minulosti, vůbec žádný problém. Zapadla do prvního nočního podniku po cestě a posadila se k baru.

Když si objednávala již několikátou skleničku whisky, barman jen povytáhl obočí. „Nemáte dost, slečno?" 

„Jestli nemám dost?" vyprskla a hodila po něm rozzuřený pohled, „ještě jsem nezačala, kruci. Tak nekecej a nalejvej!"

 Barman zaváhal, ale o něco starší, i když velice hezký, a kultivovaný muž, sedící u stolu naproti, zavolal. „Je to na mě. Tak nalej slečně a neotálej!"

 Darja se otočila jeho směrem. Vedle něho, seděla krásná žena, jeho věku, a oba si ji se zájmem prohlíželi.

 Darja pokynula hlavou, a kopla do sebe další sklenku.

„Zřejmě vás něco trápí, a máte pocit, že nemůžete uniknout," pronesla žena jejím směrem, „to znám. Ale věřte, že nic není tak horké, jak se na první pohled zdá." Usmála se, a láskyplně sevřela dlaň muže vedle sebe.

 Darja zalapala po dechu. V první chvíli chtěla vyprsknout něco v tom smyslu, ať si hledí svého, ale něco ji zarazilo. 

Nedokázala si to vysvětlit, ale cítila takové spříznění a klid, z obou dvou, že spolkla svoji poznámku a přikývla. 

„Můžete se svěřit. Třeba vám to pomůže, ze sebe dostat ten tlak a beznaděj."

 „Beznaděj?" vyprskla Darja, „necítím beznaděj. Mám jen hrozný vztek. Na sebe. Na něj..., a ...a..., kruci barmane. Ještě jednu." Zamávala na barmana. 

Na moment zavřela oči. Měla pocit, že se s ní točí celý svět. 

„Zřejmě bych to neměla říkat, ale zrovna u takové tyče, jsem tančila několik let," zamračila se Darja a ukázala na tyč, uprostřed parketu, „to bylo poprvé, když mne opustil. Tehdy, jsem nevěděla, jak dál," kopla do sebe ještě jednu sklenku, „a nyní je to podobné. Kruci! Jen s tím rozdílem, že vím, že mě chce, ale nedokáže se mnou být. A ani beze mě!"

 Vrávoravě seskočila z barové stoličky. 

Úsměv na tváři onoho páru, naznačoval, jako kdyby tušili něco, co ona neví. 

 Na parketu se vlnilo několik párů. Pomalá hudba, zdejší ponurá atmosféra a hlavně dostatek alkoholu, ji skoro přinutil k tomu, vtančit na parket.