„Zůstaň zde, Karin. Alespoň nějaký čas." Zašeptala Darja a nalila si sklenici whisky. 

Zničeně se podívala na svého bratra. To co se od Karin dozvěděla, ji vůbec nepotěšilo.

 Ale nejhorší bylo, že Zoran nechtěl nic slyšet. Chvíli, po tom, co mu to Karin řekla, proměnil se ve svou vlčí podobu a utekl do lesa. 

„To je celý Zoran. Utíká před sebou, od té doby, co tě potkal." Vydechla Karin zničeně. 

To co potkalo jejich rodinu, by nikomu nepřála. Její otec, a její druhý bratr, leželi v rodinné hrobce věčným spánkem, a jejich ženy byli mrtvé. 

A Zoran se stejnému osudu, bránil zuby nehty. 

Jediný, kdo by jim dokázal pomoci, byla její babička a její děda. Ale ty, co živa byla, nespatřila.

 Nový druh, který vznikl jejich spojením, se nedokázal vyrovnat se svou potřebou a zahubil se navzájem.

 A po té, co i Zoran, potkal svou osudovou lásku, a prošel si tím vším, jen aby zabránil touze jeho těla, se rozhodla je najít. 

Našla je, až na druhém konci světa. Vlastně, našli si ji sami. Nikdy by je neobjevila, kdyby oni sami nesvolili. 

Byli stále krásní. Zamilovaní. Plni života, ale hlavně živí. A ona po nich, chtěla pomoc, pro svého vnuka. Pro jejich posledního, pokračovatele rodu. 

To že se objevila u dveří Jamesonova ranče, nebyla náhoda. Bylo jí jasné, že bude Zoran zrovna zde. 

Deset let se dívala, jak se mučil a učil se zvládat svou touhu po své spřízněné duši, důtkami a bitím. Mučením. 

Ze začátku to bylo strašné. Na celé dny, se nechal přivazovat ve sklepě svého sídla. Při každém závanu touhy a potřeby, nechal se trýznit. Bít a mučit tak dlouho, dokud znaven nepadl do bezvědomí.

 A tak to šlo pořád dokola. Nakonec, jen pouhý pohled na bičík, dokázal v něm vyvolat takovou letargii a strach, že přijmul podřízenou polohu.

 A tehdy, jednoho dne, po deseti letech, odešel. Věděla, že ho to táhne k ní, ale nedokázala s tím nic dělat.

A proto také vyhledala, své prarodiče. Ale nepřišla včas. Tím, že se Zoran s Darjou spojil, potvrdil své pouto, a nyní, již nemá možnost výběru.

 Již nedokáže zmizet, na dalších deset let, bez toho, aby jeho spřízněná duše, mu byla na blízku. Jejich pouto, je nyní svázalo k sobě, a to co bude následovat, toho se bála víc, jak kdykoliv před tím. 

Jediná možnost byla, aby Zoran vypnul své emoce. Aby nic necítil. Oprostil se od všech pocitů, a držel se od Darji, co nejdále. Protože i přesto, ho její přítomnost a vůně, bude přitahovat. Pak snad, dokázal by udržet si Darju od těla. Snad.

 Pouto mu sice nedovolí, se od ní vzdálit, ale snad dokáže, svou touhu ukočírovat.

 „Nedokážu se ho vzdát, Karin. A nikdy to také neudělám. Musí být nějaká možnost, kruci!" zaklela Darja a kopla do sebe další skleničku. 

„O jedné bych věděla. Musíme se vrátit, na naše panství. Však vás tu nic nedrží. I vaše koně, necháme převézt sebou. Musíme přesvědčit Zorana k návratu, protože jedině tam, dokáže svou touhu udržet pod kontrolou." 

Sice se jí moc nelíbila myšlenka toho, jak se Zoran opět nechává věznit ve svém sklepení. Mučit a týrat, ale nic lepšího, ji nenapadlo.

 A pak..., věděla, že lord Karl Bloomwick, se svou ženou lady Eleonorou, se vrátili na své panství. A jen oni, jim dokážou pomoci.