Všechna ta nastřádaná léta touhy, vášně a chtíče, se drala na povrch. Z hlavy, jako kdyby se mu najednou vypařilo vše, co si kdy předsevzal. 

Dlouhých deset let odpírání svého těla, týrání sebe sama, mučení, jen aby dokázal svou touhu po ní zvládat, odsunul do hloubi své mysli.

 Zbyla jen potřeba. Chtíč. Zuřivě stáhl své kalhoty tak, aby vysvobodil svůj pulsující úd a ještě zuřivěji, do ní vstoupil. 

Držel její nohy ve svých rukou a zběsile přirážel. Najednou byl jak nepříčetný. Jako smyslu zbavený, bral si tak to, co tak moc potřeboval. 

Zapomněl přitom na vše, co si kdy předsevzal. Na to, jak nebezpečná, je jeho láska. Dlouhých deset let, se učil zvládat svou touhu, po této ženě. Týral své tělo, jen aby na ni zapomněl, ale jeho osud, byl stejně silnější, jak on.

Sám si nechtěl přiznat, že to, že se nechal zaměstnat, zrovna na ranči svého nejlepšího přítele, nebyla vlastně jen jeho podvědomá touha, se k ní přiblížit. Však moc dobře věděl, že je Jacob, bratr jeho osudové lásky. Lásky, kterou ovšem nemohl a nesměl mít.

 Když konečně, vyvrcholil do jejího těla, vyděšeně se na ní podíval. Jeho splašené srdce, se začalo uklidňovat a tep v jeho spáncích, se utišila. 

Zalapal po dechu. Bylo to silnější, jak on. Právě zpečetil, svůj osud. Osud rodiny Bloomwicků, který pronásledoval, celé jejich pokolení.

Bloomwickové, byl starý rod, sahající hluboko do středověku. Rod lycyntropů, ovšem kdysi dávno, se jejich osud zpečetil. 

Jeho dědeček, se zamiloval do upíra. Ženy, které zcela a bezkompromisně propadl, a jejich spojením, vznikl nový druh. Druh, který ovšem nedokázal ovládat svou vášeň a touhu. 

Jeho otec, i jeho bratr, byli toho důkazem. Svou ženu, jedné noci zadávili a sami sebe po té, ze žalu odsoudili k věčnému spánku, v jejich rodinné hrobce. 

Bylo to něco, čemu on, se chtěl vyhnout. Čemu se bránil tak moc, že když potkal svou spřízněnou duši, odsoudil sám sebe, k věčné samotě. 

Prchl před ní, a naučil se svou touhu zvládat, pomocí bičíku a ran, trýznící jeho tělo. 

Jediná opora, v jeho samotě, byla mu jeho sestra Karin. Jen ona věděla o jeho utrpení. O jeho nekonečném a marném boji, se svým osudem.

 „Můj bože!" vydechl a vyděšeně se postavil. 

Zadíval se na dívku, ležící na zemi, když v tom, se rozletěli dveře. 

„Zorane!" vykřikl jemu, velice známí hlas. Jeho sestra, sotva popadaje dech, se zastavila a pohlédla na svého bratra. 

Těsně za ní, zjevil se i Jacob a zničeně si odfrkl. „Přišli jsme pozdě." Konstatoval, když přehlédl, celou situaci.

 Konečně i jemu, bylo nyní jasné, proč je jeho nejlepší přítel, vlkem samotářem. To co mu Karin řekla, když se zčistajasna objevila na jeho prahu, se mu ale vůbec nelíbilo.

Miloval svého nejlepšího přítele, a miloval i svoji sestru, a tak moc se nyní bál toho, že bude Darja znovu trpět. Zrovna tak, jak tomu bylo, když ji před deseti lety opustil.