Niccolovo sídlo nebylo pouhým domovem. Byla to pevnost. Byla to nedobytná tvrz.

Myslela si, že zná přepych. Její domov byl bohatý, její rodina vládla podsvětí stejně jako on. Ale tohle? Tohle si nikdy nedovedla představit ani ve snu.

Auto projelo souborovými bránami, které se okamžitě zavřely, jakmile vjelo dovnitř. Nebylo cesty ven. Nebylo úniku.

Když se podívala z okna, nemohla skrýt své překvapení.

Sídlo se tyčilo nad krajinou jako pevnost, palác, tvrz jeho absolutní moci.

Rozprostíralo se na rozsáhlém pozemku, chráněném vysokými zdmi a těžkými bezpečnostními opatřeními. Nikdo se sem nedostal bez jeho svolení. Nikdo neprošel těmito branami bez důvodu.

Obrovská hlavní budova byla monumentální. Tmavý kámen, precizně vyřezávané sloupy, obrovská okna poskytující výhled na rozlehlé pozemky. Celé sídlo bylo zářivě osvětlené, každý detail mistrovsky zpracovaný.

Bylo to místo síly—ne domov, ale výkladní skříň moci muže, který ovládal celé podsvětí.

Za hlavní vilou se rozprostíraly zahrady, které vypadaly jako součást královského sídla, stříhané s precizností, která byla stejně neúprosná jako kontrola, kterou měl nad svým impériem.

Fontány stříkaly vodu do výšky, exotické stromy lemovaly perfektně sestříhané cestičky vedoucí do soukromých částí panství.

Na levém křídle sídla se rozkládal obrovský bazén, voda byla hladká jako zrcadlo, temná, neproniknutelná. Kolem něj se táhla soukromá terasa, luxusní lehátka, poháry s drahým šampaňským připravené pro hosty, kteří sem mohli vstoupit pouze na jeho rozkaz.

Vedle bazénu se nacházely sauny, soukromé wellness prostory, místo, kam měl přístup jen on, nikdo jiný.

Ale největší ukázka jeho absolutní moci? Soukromé letiště.

Serena viděla na východní straně panství přistávací dráhu, hangáry s luxusními letadly, stroje připravené na okamžitý odlet kamkoli do světa.

Nebyl jen mafiánským bossem. Byl mužem, který neměl hranice. Který mohl odejít kdykoli, kamkoli, a nikdo ho nezastavil.

Ale tím to nekončilo.

Bezpečnost byla neúprosná.

Sídlo bylo hlídané více než prezidentský palác. Všude bylo plno bodyguardů, se zbraněmi pod sakem, jejichž oči nikdy neztrácely koncentraci. Nikdo neprošel těmito zdmi bez jeho svolení.

Jakmile auto zastavilo, dveře se otevřely ještě dřív, než stihla vstát.

A tam, perfektně seřazené, stálo služebnictvo.

Muži v precizně padnoucích oblecích, ženy v upravených uniformách, všichni nehybní, disciplinovaní, připravení jednat podle pravidel tohoto domu.

V čele stál majordomus. Byl to starší muž, ale jeho výraz byl klidný, profesionální a nesl v sobě autoritu, kterou Serena okamžitě rozpoznala.

„Benvenuta, Signora De Luca." Jemně sklonil hlavu, „Jsem Alberto. Majordomus tohoto sídla. Budu dohlížet na to, aby zde vše fungovalo přesně tak, jak má."

Nebyl to muž, který se zdržoval zbytečnými slovy. Nebyl služebník, byl správce. Hlídač pořádku.

„Vaše komnaty jsou připraveny," pokračoval bez emocí. „A vše, co budete potřebovat, vám bude poskytnuto."

Serena ztuhla, stále se snažila pochopit, kam se právě dostala, když si všimla další postavy, která k ní přistoupila pomalým, hodnotícím krokem. Byla to Niccolova chůva a paní domu, Rosanna Vitale.

V jejím pohledu nebyl žádný soucit, žádná něžnost. Pouhá analýza.

Zkoumavě si ji změřila tmavýma, hlubokýma očima plné znalosti, která nepřipouštěla slabost. Byla to žena, která znala každé pravidlo tohoto domu.

Byla starší, ale její postoj byl pevný a její držení těla neochvějné. Vlasy měla perfektně sepnuté, žádný pramen nevyčníval. Její oblečení bylo precizně upravené, tmavé, strohé, ale zároveň elegantní—žena, která už dávno pochopila, jak přežít v tomto světě a řídit jeho chod.

„Říkej mi Rosa," pronesla tiše, ale ostře, tónem, který nenechával prostor pro diskuzi. „Ode dneška jsi žena našeho pána, a já tě naučím, co to znamená."