Bylo dokonáno.

Niccolo De Luca se zadíval na svou právoplatnou ženu. Ještě stále nemohl uvěřit tomu, že se opravdu oženil. Kdyby nutnost mít ženu, nebylo součástí jeho postavení, nikdy by tak neučinil.

Pro něj nebyla manželka otázkou citů. Nebyla otázkou rodiny. Byla otázkou povinnosti.

Byl Capo di tutti Capi, nejvyšší hlava celého podsvětí, vládce struktur rozprostírajících se od Sicílie přes Neapol až po Milán a dál. Jeho moc se táhla přes Evropu, přes Ameriku, až do východních trhů.

Aby udržel své impérium neotřesitelně silné, uzavíral klíčové obchodní dohody. Jeho hlavní partner? Ruská mafie. Bratrstvo známé svou brutalitou, svou neústupností, svou schopností přežít v každém politickém systému.

Leonid Makarov, šéf Volkovského syndikátu, jeden z nejobávanějších mužů Moskvy. Člověk, jehož slovo mělo stejnou váhu jako železná pěst jeho lidí.

A právě Makarov si na to, aby byl boss ženatý, potrpěl.

V jeho očích to znamenalo stabilitu. Sílu. Nepopiratelnou moc.

Muž, který nevstoupil do manželství, nebyl mužem, který mohl vést svůj klan se skutečnou vážností, protože neměl dědice, neměl pevné postavení jako hlava rodiny.

A tak se Niccolo oženil.

Ne proto, že by chtěl. Ale proto, že musel.

Když se ale nyní na svou ženu díval, s uspokojením musel konstatovat, že to zase tak velké břímě pro něj nebude.

Do dnešního dne nijak nepřemýšlel o své budoucí ženě, a ani se nezajímal o to, jak vypadá. Bylo mu to jedno. Manželství bylo povinnost. Nic víc.

Nechtěl lásku. Nechtěl partnerství, chtěl dědice, a tím jeho úloha končila.

Měl dost žen, dost milenek, které mu poskytovaly přesně to, co potřeboval. Bez závazků, bez komplikací, bez očekávání. Žena v jeho domě byla jen formalita.

A tak se rozhodl: Obětuje se, jak je potřeba. Splní svou povinnost, a až otěhotní, jeho zájem skončí. Vrátí se ke svému životu.

Ale když se na ni teď díval..., na její hrdost, její odpor, její tvář, která nebyla jen krásná, ale nepředvídatelná—přehodnotil svou situaci.

Serena byla něco jiného. Nebyla pokorná. Nebyla poslušná. Nebyla to žena, která sklápí hlavu. A právě proto ho zaujala.

Nečekal, že ho bude vzrušovat. Že se v něm probudí ten primitivní pud, si ji podřídit. Ale když ji viděl klečet, když sledoval její vzdor, její tvrdý pohled, její ztuhlé tělo, něco v něm se zastavilo.

Pocítil v sobě opět tak mocnou touhu a potřebu, až se sám sobě podivil. Bylo to něco, co nemělo nic společného s láskou, jen s mocí, jen s kontrolou, jen s podřízeností.

Potřebu ji pokořit. Přinutit. Ovládnout.

Nejen jako svou ženu. Ale jako něco, co mu bude patřit absolutně.

Ano..., když klekala k jeho nohám a v jejím obličeji zahlédl tu vzpouru a neochotu to udělat, zatoužil si ji podrobit.

A ten pocit ho zaujal víc, než si byl ochoten přiznat.

„Odvez ji do mého domu," řekl klidně, bez jediného náznaku zájmu Niccolo, když se otočil na Enrica, „Já mám ještě jednání."

Enrico nečekal na vysvětlení. Jen krátce kývl. „Jistě," odpověděl pevně.

„Setkáme se doma," otočil se k ní, „Madre tě uvede. Vše ti ukáže. A očekávám, že budeš poslušně čekat."

Serena ztuhla, její hrdost stále doutnala, ale její vůle už nebyla podstatná. Byla jeho.