Napětí v kostele se pomalu uvolnilo, jako by se celá místnost rozplynula v tichém, nevyřčeném pochopení.

Mafiánští bossové si mezi sebou vyměnili pohledy plné pobavení, několik z nich sotva znatelně kývlo hlavou, jako by tím schvalovali rozhodnutí, které právě padlo.

Tak to mělo být. Tak to bylo vždy. Ženy se pokořují. Ženy poslouchají. Jejich místo bylo předem dané.

Enrico si s klidným výrazem narovnal manžetový knoflík a krokem plným jistoty ustoupil zpět, aniž by potřeboval další slova. Vittorio s Cesarem stáli nehybně, jejich oči neříkaly nic—protože nebylo co říkat.

I samotný Vincenzo, souhlasně pokýval hlavou. Na Niccolově rozhodnutí nebylo nic neobvyklého. Však mohl přistoupit k ještě tvrdší metodě, jak jí ukázat své místo.

Obřad začal.

Kněz pronesl slavnostní slova, ale nevinnost této svatby byla pouhou iluzí.

Nebyla to spojení dvou srdcí, nebyla to oslava lásky. Byla to transakce.

„Prohlašuji vás za muže a ženu." Dokončil po chvíli kněz hlasem, který se nesl celým kostelem.

Serena ztuhla. Její tělo se odmítalo pohnout, ale její osud už byl zpečetěn.

Teprve nyní si snad uvědomila fakt, že už nelze uniknout. Stále vedle nejobávanějšího muže na planetě a byla jeho právoplatnou ženou. 

Jeho hračkou a jeho majetkem.

Ačkoliv byla přísně vychovávána v duchu mafie, a znala její zákony a zvyky do puntíku, nikdy se s tím nedokázala srovnat. Ale nikdy jí jakýkoliv projev nelibosti nebyl nic platný. Její otec i bratři, byli stejného názoru. Nečekali od ní nic jiného než naprostou poslušnost.

Od dětství ji učili, že žena v tomto světě nemá na výběr—že její role je předem daná, že její svazek není otázkou lásky nebo osobního rozhodnutí, ale povinnosti.

Serena mohla mít své myšlenky, své sny, svou touhu po svobodě. Ale nic z toho nikdy nezměnilo realitu.

Její otec ji vychoval tak, aby byla dokonalá, aby byla hodná jména, které nosila. A její bratři dohlíželi na to, aby nikdy nevybočila z cesty, která jí byla určena. Žádný protest nikdy nezměnil jejich přesvědčení. Žádné slzy nikdy nezměnily jejich rozhodnutí.

Protože její vůle nebyla důležitá.

Teď byla Serenou De Luca. A to znamenalo jediné—že patří muži, který nikdy neuzná vzdor jako možnost.

A v očích všech přítomných to bylo správné. Tak to mělo být. Tak to vždy bylo.

Niccolo sledoval její napjatý postoj, její sevřené rty a její tvrdý pohled. Ten vzdor, který se mu ani nesnažila skrývat. Nebyl překvapený, ale nehodlal ho tolerovat.

Hned na začátku jí ukáže, kdo je tu pánem.

Bez zaváhání natáhl ruku, pevně, dominantně, ale ne jako gesto něhy. Nebyl mužem, který by žádal. Byl mužem, který nařizoval.

Na jeho prstu se zaleskl těžký prsten. Symbol jeho moci. Symbol jejího nového života. Symbol její podřízenosti.

„Il Giuramento della Regina." Pronesl tiše, klidně a bez emocí.

Kostel se ponořil do napjatého ticha. Každý pohled byl upřen na ni. Každý čekal, ale ona se nehýbala. Odmítala.

Moc dobře chápala, co se po ní čeká, ale pokleknout před ním a políbit mu prsten na jeho ruce, bylo pokořující.

Srdce jí bušilo jako o život, když se podívala do tváře svého muže. Na jeho obličeji se usadil samolibí výraz, a ona měla chuť mu plivnout do tváře.

Jenže věděla, že vše, co by udělala, by jí jen přitížilo.

Toto bylo jeho právo, a ona s tím nic neudělá.

„Poklekni!" procedil klidně skrz zuby, ale ani brva emocí, se nehnula v jeho obličeji.

Neprojevil žádné známky trpělivosti. Nebyl mužem, který by se ptal. Nebyl mužem, který čekal.

Bez jediného varování pevně sevřel její zápěstí, až se jí zastavil dech. Tlak jeho ruky byl neochvějný, tvrdý a definitivní.

Jediný pohyb, a její kolena se dotkla studeného mramoru.

Serena ztuhla, její tělo křičelo vzpurností, ale její kolena už spočívala na studené podlaze.

Niccolo se díval dolů na svou ženu, ale v jeho očích nebylo nic. Žádný soucit. Žádné pobavení. Jen klidná dominance muže, který nikdy nemusel bojovat o respekt, protože si ho jednoduše bral.

Pomalu, bez zaváhání, přistrčil ruku blíž k jejím rtům.

Serena zadržela dech. Ruce se jí sevřely v pěst a vztek pálil v její hrudi jako jed.

Klečela na zemi před svým mužem a před očima celého podsvětí, a když vzhlédla vzhůru, natáhl ruku směrem dolů, aby ji musela políbit.

Všichni čekali. Ticho v kostele bylo neúprosné. Musela to udělat, nebyl jiný výběr.

Pakliže nechtěla riskovat ještě tvrdší trest a ponížení, na které měl samozřejmě právo, nic jiného ji nezbývalo.

S trpkostí v ústech, s posledním zbytkem své hrdosti se její rty dotkly chladného kovu jeho prstenu. Konec její svobody byl stvrzen.

Niccolo se ani nepohnul. Nebylo třeba. Jeho vůle byla naplněna.

Spokojeně si změřil svou ženu pohledem a pak jí podal ruku, aby ji pomohl vstát. Jako gesto, které měla přijmout.

Jenže Serena najednou strnula. Když se tak dívala na muže nad sebou, všechno v ní křičelo. Na jeho arogantní a samolibí pohled, ve kterém bylo znát, že si je předem jistý svým vítezstvím.

Ani  se nehnul. Jeho ruka zůstala natažená, pevná, nekompromisní, ale jeho oči by se zúžily, když viděl její váhání.

„Neprodlužuj to, Sereno." Pronesl do ticha. Nebyl v tom hněv. Nebyla v tom trpělivost. Jen chladná dominance muže, který nikdy nedával prostor pro odpor.

Kostel ztichl, až bylo slyšet pouze její krátké, roztřesené nádechy. Každý pohled v místnosti sledoval, zda udělá další chybu

„Nemáš na výběr, Sereno. Jsi moje. Jsi můj majetek!" Poprvé se na ni podíval jako na něco, co už bylo bez jakýchkoliv otázek jeho.

Serena ztuhla, ale každý v místnosti věděl, jak tento moment skončí.

Její bratři stáli nehnutě. Enrico neřekl ani slovo. Mafiáni se pousmáli.

A pak..., pomalu, neochotně, vložila svou dlaň do jeho.

Niccolo ji pevně uchopil a pevně stiskl její dlaň. Jistě a neústupně. Pomohl jí vstát a postavit se.

Mafiáni v kostele si vyměnili spokojené pohledy, někteří přikyvovali, jiní se jen tiše pousmáli.
Tradice byla naplněna. Pořádek byl nastolen.